S hodnocením obtížnosti cizích jazyků jsem byla vždycky opatrná. Ale fakt je, že něco se mi samozřejmě učilo lépe a něco hůř. Italština a španělština šly od ruky, řečtina už míň a třeba albánština docela ztuha. Z orientálních jazyků jsem experimentovala s čínštinou, japonštinou a indonéštinou, ale nikdy jsem se nedostala přes úroveň A (takže nějaké dva až čtyři semestry).
Není to jen obtížností, jak si teď určitě myslíte (například indonéština skutečně není těžký jazyk), ale prostě mi pro ty dálky nějak chybí motivace. Hodně jsem si taky užila se slovanskými jazyky, a to si spousta lidí myslí, že pro nás jsou lehké. Pro mě to tak rozhodně není a nebylo. Ta podobnost mi to paradoxně komplikuje, zvlášť když se těch jazyků sejde víc. Když jsem byla v Bulharsku na letní univerzitě, učila jsem se ve škole bulharsky, spolubydlící byla Slovenka a kamarádily jsme se se Srby, tak to už se mi z hlavy úplně kouřilo.
Rozdíly v obtížnosti vnímá student nejvíc z hlediska gramatiky a nejsilněji na začátku – obtížnost je dána typem jazyka (flektivní jazyk podobně jako čeština se nám učí líp, naopak izolační nebo aglutinační dá víc zabrat), ale také rozmanitostí morfologie (jestliže mám pro určitý slovní druh desítky a desítky odvozených tvarů, tak už je mi pak celkem jedno, že se jedná o flektivní jazyk, který je typově podobný češtině). Jak ale postupujeme na samotný vrchol a chceme se dostat dejme tomu na úroveň C, můj zcela subjektivní názor je, že toho času je třeba investovat do všech jazyků podobně. Na druhou stranu, většina lidí si naprosto vystačí s průměrnou komunikativní znalostí (klidně B1) a tam je o čem psát.
Esperanto
Na jedné konferenci mi jedna kolegyně řekla: „Pojď, já tě naučím esperanto, to máš za pár hodin další jazyk.“ Já jsem sice odmítla (esperantistické nadšení nesdílím), ale pravda je, že pokud hledáte jednoduchý a HLAVNĚ pravidelný jazyk s předvídatelnou slovní zásobou, s chutí do toho, půl je hotovo!
Pokud patříte mezi fanoušky umělých jazyků, určitě mrkněte na jazyk Toki Pona.
A co španělština?
Zažitá stereotypní představa českého studenta, že když druhý cizí jazyk bez námahy, tak španělština. Obliba italštiny v poslední době u studentů klesá, lidé mají pocit, že ji nevyužijí tolik jako španělštinu. Zcela nespravedlivě, ale o tom zase někdy jindy. Na srovnání italštiny a španělštiny už jsme se mrkli v článku Co si vybrat? Italštinu nebo španělštinu? Tak dnes si vystačíme s konstatováním, že určitě se jedná o jazyky relativně jednoduché, přesto si ale myslím, že existují jazyky mnohem jednodušší. Třeba angličtina – teď doufám, že jsem moc lidí nenaštvala.
Ještě chvíli zůstaňme v Evropě
Z dalších jazyků doporučuji vaší pozornosti norštinu a nizozemštinu (jsou určitě lehčí než švédština a dánština), ze slovanských jazyků má určitě smysl zkusit bulharštinu nebo chorvatštinu (jsou určitě lehčí než ruština nebo ukrajinština). Polština má obtížnější pravopis a také výslovnost nemusí být pro Čecha tak přirozená jako u obou již zmíněných jazyků, které repertoár hlásek do značné míry sdílejí s češtinou, ale za to řadu slov jen pravidelně měníte.
Láká vás exotika?
Ale nemáte buňky (a třeba taky čas) na čínštinu nebo jazyk kečua? Tak zkuste některý z kreolských jazyků. Těmito jazyky se mluvilo v koloniích a jedná se smíšené jazyky, které mají většinou velmi jednoduchou gramatiku, zapisují se latinkou a slovní zásobu čerpají z evropských jazyků. Krásným příkladem je moje milované papiamento, kterým se mluví v oblasti Nizozemských Antil:
Mi ta lesa e buki ku mi mama a duna mi. „Čtu knihu, kterou mi dala moje matka.“
Vidíte, že sloveso se nečasuje, pouze vyžaduje částici ta pro přítomný čas a částici a pro minulý čas. Častým jevem u tohoto typu jazyků je určité zájmenné splývání (slovo mi označuje zároveň osobní zájmeno v 1. i 3. pádu a zároveň přivlastňovací zájmeno „můj“). No a každého němčináře jistě potěší slova buki „kniha“ a lesa „číst“.
→→→ Rádi se vrtáte v jazycích? Podívejte se na nabídku knih z nakladatelství Jazykový koutek.
Dá se za exotiku považovat Jižní Afrika? Pro našince určitě. Za jeden z nejjednodušších indoevropských jazyků platí afrikaans nebo afrikánština, chcete-li. (viz můj článek Nizozemština, norština nebo švédština? Který si vybrat?)
Za relativně jednoduchý jazyk bývá považována také indonéština. Má velmi jednoduchou gramatiku, slovní zásoba může být pro našince obtížná, ale je to o zvyku a třeba i o nějakém systému vlastních mnemotechnických pomůcek. Leckoho možná překvapí, že Indonésie je čtvrtý nejlidnatější stát světa a v tu chvíli může být pro někoho přitažlivější než výše jmenované jazyky. Navíc indonéština otevírá bránu k malajštině, které je podobná.
Potřebujete vyzrát na jazyky těžké?
Dočetli jste až sem a zjistili jste, že váš jazyk patří spíš k těm těžším? Ať už výslovností, složitou morfologií nebo velice odlišnou slovní zásobou? Techniky, které vám pomůžou naučit se i ty nejtěžší jazyky, jsem popsala v knize Jak vyzrát na cizí jazyky.
A malý paradox na závěr
Že je čeština pro cizince těžká, to asi víte. Co možná ale nevíte, je, že nejeden polyglot, který zvládl třeba i čínštinu nebo japonštinu, si na češtině vylámal zuby. Více v článku Deset věcí, které možná nevíte o polyglotech.
