Je tomu tak měsíc, co jsem v Jazykovém zpravodaji psala o tom, že se učím finsky. To jsem si naběhla! Kromě slov podpory a povzbuzení (no budiž, jeden mail připomínal spíš kondolenci) totiž přišlo i několik dotazů, jak přesně postupuju, když se učím nový jazyk, a to jazyk ne zrovna jednoduchý.

Takže přátelé, pokud se vám to nechce číst celé, ušetřím vám těch několik minut a rovnou vám řeknu, že postupuju stejně jako vždy, a to starou známou metodou: pokus omyl.

Ptáte se, proč padla volba zrovna na finštinu? Finština patří mezi několik lingvistických snů, které bych si chtěla splnit, a tak jsem si po Vánocích řekla, že není, na co čekat. Od února mám pravidelnou výuku jednou týdně s finštinářem na slovo vzatým a haldu domácích úkolů k tomu. 

Původní plán – totiž, že aglutinační jazyky na mě působí uklidňujícím dojmem a já si teď trochu toho klidu přece zasloužím – nevyšel. Aglutinaci znám aktivně vlastně jen z turečtiny (ukázka zde) a světe div se, tam to vypadá úplně jinak. Jednak je v turečtině koncovek a gramatických kategorií podstatně méně, ale především tam nejsou kvanta hláskových změn, kterým jsem ve finštině na chuť skutečně zatím nepřišla.

Ale ať nejsem tak přísná, něco uklidňujícího tam přece jen je. Mám například slabost pro postpozice s genitivem. A finština taky mile překvapila apikoalveolárním „s“, což je jedna z mých úplně nejoblíbenějších hlásek. (Více o hlásce v článku Fonetika letem světem Evropou.)

Ale pojďme se podívat na to učení

Ověřila jsem si, jak je pro mě strašně důležité psaní, a to ideálně hned od první lekce, kdy máte pocit, že vlastně ještě nemáte o čem. Vždycky je, o čem psát! Navíc spoustu věcí může člověk střelit od boku. Finština je gramaticky tak komplikovaná, že dohledávat správnost už jsem vzdala. Samozřejmě že je výhoda, že mám učitele a ten může texty zkontrolovat, ale i kdybych ho z nějakého důvodů (čas, vzdálenost) mít nemohla, existují platformy, kde vám rodilí mluvčí text opraví (Lang-8) nebo platformy nabízející výuku na dálku jako je italki.

 

Hodně často v Jazykovém koutku zdůrazňuju, jak je pro mě důležité čtení (například v článku Jak si udržuju jazyky). Jenže v některých jazycích se rozečtete raz dva a v jiných to trvá – finština bohužel patří k těm druhým. Naštěstí máme Lexiophiles, kde najdete zjednodušené články na celkem moderní témata jako studium v zahraničí, cestování a cizí jazyky – a to ve zhruba dvacítce jazyků. Jen ve finštině je tam článků několik desítek a řadu z nich už s pomocí slovníku zvládnu číst.

Jako kovanou španělštinářku mě samozřejmě napadlo jít na to přes poslech písniček a poslech rádia celkově. Španělsky nemusíte umět ani slovo a přesto v písničkách velmi rychle začnete rozeznávat slova jako corazón, te vas a popěvky jako baila baila. Koneckonců v řečtině mi to fungovalo taky. Jenže ouha. Finština je morfologicky mnohem komplikovanější a nějaké ty často se opakující celky, které vám začnou být nápadné, ne a ne přijít. Plus jsou finské populární písně textově složitější než zmíněné jihoevropské letní hity. Písničky jsem tedy postupně vzdala, přestože jsem poslechem strávila relativně dost hodin.

Ale ještě na chvíli se vraťme k tomu psaní. Svoje opravené texty o tom, jak trávíme s dcerami čas, jak jsme byly na výletě nebo jaké je počasí ve Finsku, si sama namluvím na mobil a nahrávky si pouštím třeba u vaření nebo ráno v koupelně. Větu Minun tyttäreni ovat partiolaiset – Moje dcery jsou skautky už nikdy nezapomenu, i kdybych s finštinou praštila hned zítra. Tyhle věci se hrozně dobře pamatují, protože to jsou ty tzv. motivované kontexty, o kterých často mluvím na přednáškách.

Další z technik, kterou ráda používám, je samomluva – když jsem sama v kanceláři nebo třeba zrovna včera s dětmi na hřišti. (Podotýkám, že tam široko daleko nikdo nebyl.) Pro začátek stačí jen pojmenovávat, co vidíte kolem sebe – autosémantika jako strom (puu), mrak (pilvi), dítě (lapsi) nebo dům (talo), barvy nebo co je velké (suuri) a co malé (pieni). Teď už se mi daří slova spojovat víc do jednoduchých vět a říkám si, že lidi už jsou doma z práce (ihmiset ovat kotona), že jsme venku (olemme ulkona) a že sluníčko svítí (aurinko paistaa). V další fázi přijde třeba minulý čas a co jsem ten den dělala nebo složitější věci kolem toho, co mě štve a co mi dělá radost – ale na to si ještě chvíli počkám.

Taky mám vždycky v kabelce nějakou tu kopii z učebnice, buď rozhovor nebo domácí úkol, abych měla co vytáhnout v tramvaji. Text každé lekce se snažím naučit více méně zpaměti. Po týdnu v mojí kabelce už vypadá dost omšele, ale právě tyhle archivní kousky si lepím do sešitu nejradši, protože aspoň vidím, že jsem to používala. 

A co aplikace? 

Duolingo jsem ani nezkoušela – pokud chodíte na moje přednášky, tak víte, že mu moc neholduju. Slovíčka, která mi nelezou do hlavy, sypu do Quizletu, ale je to vždycky jen pár slov z každé lekce a s tím souborem pracuju zcela nepravidelně. Pokud vás zajímá můj Quizlet soubor na finštinu, mrkněte zde.

Ještě tip na závěr, pokud vás finština zajímá stejně jako mě. V nabídce Jazykového koutku najdete také dvojjazyčnou finskou čítanku: