Když jsem tu před časem publikovala svoji ztracenou a znovu nalezenou diplomku Prerománské jazyky Pyrenejského poloostrova, nejvíc čtenáře zaujal fakt, že se jedná mimo jiné o staré, nerozluštěné jazyky – iberštinu, tartéštinu a lusitánštinu. Keltiberština je vzhledem k příbuznosti s keltskými jazyky částečně rozluštěna. Předesílám, že já sama jsem nerozluštila nikdy nic, ale můžu zkusit aspoň stručně popsat, co o tom vím.

V lepším případě stojíme před luštěním jazyka, jehož písmo je známé, a máme dostupné přepisy do latinky. Můžeme si vybrat jednu ze dvou nejpoužívanějších metod:

• Jazyková rekonstrukce
• Etymologická metoda

První metoda, vnitřně jazyková rekonstrukce, pracuje s myšlenkou, že existují určité principy, obecně platné pro všechny jazyky. Tyto principy se týkají fonologie, morfologie, syntaxe i lexikologie. Všechny jazyky například disponují určitými sémantickými kategoriemi (toponyma, apelativa), fonetický systém daného jazyka musí být funkční a životaschopný, stavba slabiky má svoje pevná pravidla, většina jazyků disponuje pojmem času a má prostředky k vyjádření minulého času/ minulých časů, přítomného času a budoucího času, atd.

Etymologická metoda spočívá ve srovnávání slov či slovních segmentů nerozluštěného jazyka s jazyky známými v naději, že se najde podobnost. Je zde ale celá řada nástrah – shody ve slovní zásobě mezi 5- 10 % jsou náhodné v lexiku jakýchkoliv dvou jazyků. Je pravděpodobné, že vyhodnotíme-li počítačem jazykové korpusy češtiny a berberštiny, najdou se překvapující podobnosti, které samozřejmě nic nedokazují. V případě starých, nerozluštěných jazyků navíc nemáme k dispozici kompletní korpus. Navíc má etymologická metoda určitá pravidla, která bývají opomíjena. Překvapí například snahy rozluštit dva tisíce let starou iberštinu skrze dnešní baskičtinu. Je tedy potřeba srovnávat to, co je srovnatelné (das Vergleichbare vergleichen). Jeden z autorů, ze kterých jsem čerpala do diplomky, Jürgen Untermann, uvádí následující příklad: Kdyby španělština byla známým jazykem a němčina neznámým, a zjistilo by se, že madre odpovídá německému Mutter, bylo by snadné odůvodnit v případné vědecké práci, že padre odpovídá německému Futter.

A tak je z pochopitelných důvodů evergreenem také rekonstrukce prajazyků, tedy nějaká naše představa o tom, jak vypadal společný prapředek – právě proto, abychom měli co srovnávat. I to má samozřejmě svá úskalí. Lingvisté mě teď moc mít v lásce nebudou, ale vezměte si třeba románské jazyky. Pokud bychom neznali latinu a snažili se ji rekonstruovat ze současných románských jazyků, nemohli bychom například dojít k tomu, že latina neměla určitý člen, protože všechny románské jazyky ho mají.

Často také napomohou různé jiné, ne právě lingvistické metody, jako je například posouzení předmětu, který nese nápis, a jeho okolí. Posuzujeme, o jaký předmět se jedná, jakou informaci chtěl jeho majitel na předmětu zachytit, v okolí jakých dalších předmětů byl nalezen apod. Na řemeslných nebo uměleckých výrobcích bývá zpravidla zaznamenáno jméno výrobce. Na funebrálních nebo honorativních předmětech bývá uvedena dedikace, která nás zase odkazuje na dativ atd. Tato metoda je nepoužitelná v případě dlouhých textů. Věda, která se zabývá nápisy, se nazývá epigrafika. Je vždy potřeba vzít v úvahu, jaký typ sdělení bývá v nápisech obsažen. 

Úspěšný luštitel samozřejmě kombinuje všechny dostupné metody. Pro laika nebo začátečníka je samozřejmě nejlákavější etymologická metoda, jenže ta vyžaduje spřízněnost nebo geografickou blízkost známého jazyka s neznámým. To málo, co víme například o iberštině, je výsledkem všech zmíněných metod. Vzhledem k neurčité filiaci logicky převažuje vnitřně jazyková rekonstrukce. Na základě identifikace toponym a antroponym můžeme pozorovat některé morfémy a jejich frekvenci.

V horším případě luštíme jazyk, jehož písmo rozluštěno není. V takovém případě bychom srovnávali použité znaky se znaky z daného období známými. V regionu Evropy a Předního Východu bylo mnoho písemných systémů rozluštěno na základě fénické nebo řecké abecedy. Písmo se totiž šíří podle jiných pravidel než jazyk. Snadněji se přejímá a jeho znalost souvisí se vzdělaností, tudíž se znalostí jiných jazyků. Komplikací mohou být písma slabičná nebo částečně slabičná, jak je tomu právě v případě iberštiny.

Jaká je tedy syntéza uvedených poznatků v praxi? Nyní si představme, že před námi leží neznámá sekvence písmen/ znaků. V horším případě nejsou oddělena slova. Podívejme se nejprve na fonémy a slabiky. Je otázka, do jaké míry znaky představují skutečné fonémy, ale je pravda, že „Čti jinak, než píšeš“ je vynálezem nové doby. Jaký je statistický výskyt jednotlivých znaků? Jsou slabiky spíše otevřené, nebo zavřené? Čteme skutečně zleva doprava? Opakují se některé slabiky spíše ke konci „slov“? Připomínají tyto na konci se opakující slabiky některé indoevropské flektivní koncovky? Jedná-li se o jazyk, který není příbuzný s žádným nám známým jazykem, je třeba začít od toponym, hydronym, jmen božstev apod. Také hledáme antroponyma dané doby a regionu. Nacházíme tato slova spolu s koncovkou/ sufixem? Pokud ne, mohla by být ve funkci podmětu. Pokud ano, zkoumáme, o jakou pádovou koncovku by se mohlo jednat. Ostatní kořeny slov budeme srovnávat a) s nám dostupnými jazyky dané doby b) s indoevropskými kořeny.

Onomastika je věda, která se zabývá pojmenováním, tedy jmény. Jedná se o zaštiťující název pro toponyma a antroponyma. Toponyma jsou jména míst, antroponyma pak jména lidí. Mezi toponyma počítáme názvy měst, vesnic, hor, řek, cest,… Je to tedy poměrně široká skupina slov označující jakékoliv místo v krajině. Při zkoumání starých jazyků a národů považujeme za zvláště významnou lexikální skupinu hydronyma (názvy vodstva, řek, jezer, potoků a moří) a oronyma (názvy hor), která jsou nejstaršími, pevně danými orientačními body v krajině, jejichž původ je často starší než názvy například měst. Mezi antroponyma počítáme jména, příjmení, přezdívky. Do onomastiky bychom mohli okrajově zařadit i etnonyma a glottonyma – názvy národností a jazyků.

Co můžeme odvodit ze jmen míst a lidí z pohledu gramatiky?

• Lexikum – repertoár výběru slov. Víme, co tato slova znamenají? Pakliže ano, jak souvisí jejich výběr s  jednotlivými označovanými skutečnostmi? Jaká mimoonomastická slovní zásoba je použita?
• Syntax – jaké syntaktické prostředky jsou užity k vyjádření konkrétních vztahů mezi nositeli jmen (otec a syn, místo a krajina)? Který z této dvojice stojí na prvním místě? Případně: Jaká je syntax kontextu, ve kterém se jména a názvy objevují?
• Morfologie – jaké předpony a přípony používáme pro vyjádření syntaktických funkcí? Jak tvoříme patronyma, příjmení nebo názvy etnik? Flexe a derivace jmen podléhá většinou stejným pravidlům jako obecná morfologie daného jazyka. Jaká si z toho můžeme vzít ponaučení? Existují ženské a mužské varianty jednoho jména? Co to vypovídá o přechylování?
• Fonologie – jaké specifické absolutní znaky se vyskytují u jmen? (např. zdvojení). Jaké morfofonologické jevy pozorujeme, například při skládání a distribuci? Projevují se nějaká specifická pravidla sandhi?

Toponymum může fungovat v rámci svého původního jazyka, izolovaně uvnitř superstrátu, nebo přejít do dalších jazyků jako označení pro místa, která sdílejí například podobnou polohu. Starý název na právě obsazeném území se už v první generaci začne komolit podle artikulačních návyků a slabičných pravidel nového jazyka. 

Pokud jde o iberštinu a rozluštění iberského písma, byla to především toponyma na mincích, která sehrála zásadní roli.  Nicméně za zcela převratný považujeme nález uskutečněný na začátku dvacátého století v Římě. Byla nalezena bronzová destička obsahujíc seznamy vojáků, včetně jedné iberské jednotky. Mezi badateli je bronzová destička známá jako bronz z Ascoli nebo také Turma Salluitana. Znalost takového množství jmen pak zase pomohla při četbě jmen na náhrobcích nebo dedikacích na předmětech. Tím se dostáváme k vlastním jménům:

Antroponyma jsou – jak už jsme řekli – vlastní jména osob. Vlastní jména jsou podobně cenným zdrojem jako toponyma. Oproti toponymům jsou více tendenční a jsou také více zakotvena kulturně, jsou tedy mnohem více spjata s jednou kulturou, jedním jazykem, jedním národem. Jako taková mnohem rychleji podléhají změnám, snáze zanikají. Ale také se naštěstí pro nás častěji vyskytují v jakémkoliv typu textu (včetně tesaných nápisů) a proto jsou ideálním odrazovým můstkem pro zkoumání morfologie obecně. Ve srovnání s toponymy:

• Antroponyma se častěji vyskytují v textech a v bohatších pádových a předložkových kombinacích
• Antroponyma nejsou tak stálá, zatímco toponyma se s příchodem jiného jazyka často udrží, antroponyma odcházejí
• I v rámci jednoho jazyka se antroponyma mění častěji než toponyma, podléhají módě apod.

Jak jsou na tom jména ve starých jazycích Pyrenejského poloostrova?

Keltiberská jména se v keltiberských nápisech vyskytují poměrně často. A většinou není problém je určit na základě nějaké znalosti indoevropštiny nebo starých keltských jazyků.

Prabaskická jména se vyskytují pouze v latinských nápisech (neboť neexistuje žádná přímo prabaskická epigrafika), ale zato hojně.

Tartéská jména většinou jen tušíme. Více autorů (Tovar, Corominas, Untermann) se shoduje na tom, že existuje tartésko-iberský repertoár jmen. Je potom otázka, o čem to vlastně svědčí ve vztahu k filiaci těchto dvou jazyků.

Lusitánská epigrafika neposkytuje dost materiálu, abychom se vyjádřili k antroponymům.

Iberská epigrafika sama o sobě  také nenabízí žádný ucelený seznam jmen jako třeba messapská, venetská nebo etruská epigrafika. Je to překvapující vzhledem k množství iberských nápisů (několik set). Nabízí se myšlenka, že iberská společnost, neměla-li potřebu zaznamenávat takové údaje, nebyla patrně dost administrativně organizovaná. 

Co říct závěrem? Dalo by se psát o spoustě dalších věcí, o významných českých luštitelích, o úžasném oboru jménem lingvistická archeologie, který nastupuje ve chvíli, kdy nemáme v daném jazyce žádné dochované památky, nebo o amatérských nadšencích, kteří docházejí k zajímavým, leč vědecky nepřijatelným závěrům. Ostatně, je jich plný internet.