Každý kdo se v poslední době snažil „udat“ v antikvariátu slovníky, zjistil, že majitelé antikvariátů nejsou většinou ochotni ponechat si je ani zadarmo. Svým dnešním příspěvkem bych chtěla slovníky aspoň trochu rehabilitovat a říct: Dejte slovníkům šanci! Neměl by bez nich být ani student, ani jazykový profesionál.

Z pohledu studenta

Jak vyplynulo z rychlé ankety mezi mými studenty, naprostá většina mých španělštinářů tištěný slovník k dispozici nemá. U řečtinářů je poměr zhruba půl napůl, což nevím, jestli přikládat tomu:

• že řečtinu přece jen studují o něco větší blázni než španělštinu,
• zároveň ale mají řečtináři obecně mírně vyšší věkový průměr než španělštináři a mohou tedy být konzervativnější
• nebo hraje roli fakt, že přepis do řečtiny na počítači a v mobilu představuje drobnou překážku (byť se to jeví jako iracionální, protože je to v reálu pouhé jedno kliknutí navíc).

Nejčastější argument těch, kteří slovník nepoužívají, je samozřejmě to, že si mohou cokoliv dohledat na internetu. Osobně bych s tím dohledáváním byla velmi opatrná. V reakcích na můj článek Můj finský deník zaznělo opakovaně překvapení nad tím, že si jako student cizího jazyka zakazuju Google Translate. Ano, je to tak. Může se vám to zdát zpátečnické, úzkoprsé nebo prostě jen příliš konzervativní, ale vyzkoušela jsem si nejednou, že s Googlem můj mozek leniví. A nedostává se mu potřebné inspirace k hledání souvislostí v jazyce (v tištěném slovníku vidím slovo nad i slovo pod, synonyma apod.).

Kdykoliv se učím cizí jazyk, na kapesní slovník nedám dopustit. Mám ho stále při sobě, dokonce mám takové pravidlo, že ho z kabelky nikdy nevyndavám, aby se mi pak nestalo, že ho s sebou nemám, když je potřeba.

A co s ním?

• Tak asi nikoho nepřekvapí, že v něm hledám neznámá slova.
• Lze jej ale číst jako jakoukoliv jinou knihu! Nedělám si legraci, někdy je to takové to ležérní čtení z nudy, jindy celkem disciplinovaně předčítám nahlas a cvičím správnou artikulaci.
• Všem svým studentů radím, ať si občas ze slovníku jen tak vypisují slova podobná češtině nebo slovům, která znají z jiných jazyků. Je to ideální aktivita ve dny, kdy jste na klasické učení prostě příliš unaveni.
• Je to taková krabička poslední záchrany, když zůstanu někde viset (lékař, doprava) a trénuju například přemýšlení v cizím jazyce nebo samomluvu – více opět v článku o finštině.

Jaký slovník si vybrat?

Asi víte, že slovníků existuje celá řada: překladové, výkladové, etymologické, valenční, retrográdní, obrázkové, slovník synonym, slovník cizích slov, slovník zkratek, dialektů, slangu, argotu a určitě ještě existují nějaké další typy slovníků, na které jsem zapomněla. Které z nich ale může využít student cizího jazyka? Už jsem zmínila slovník kapesní, na který nedám dopustit. Studenti – i ti, kteří se jinak slovníkům brání – berou na milost slovníky obrázkové. Vyhovuje jim řazení podle tématických okruhů a vůbec to celé působí tak nějak nenásilně. Mezi moje favority ale obrázkové slovníky nepatří, příliš se zaměřují na konkréta a tak práce s nimi často začíná i končí zájmem to, jak se řekne skořápka, žloutek a bílek. Opravdový poklad pak představuje kvalitní slovník frekvenční, který zohledňuje frekvenci slov v jazyce a pro studijní účely je možná vůbec nejlepší. Více o frekvenční metodě například v knize Jak vyzrát na cizí jazyky.

Pokud máte rádi jazykové kuriozity a tu a tam něco o jazyce rádi přihodíte k dobru s přáteli, pak si přijdete na své ve slovníku etymologickém nebo frazeologickém (zejména takovém, který je zaměřen na konkrétní okruh slovní zásoby jako je třeba fauna a flóra). Pro fajnšmekry také máme slovník monokolokabilních slov – tedy takových, jejichž výskyt je omezen na jedno jediné použití (v češtině například slova najevo nebo úkor).

Z pohledu překladatele

Překladatel Miroslav Pošta, autor odborného blogu pro překladatele TranslatoBlog, k tématu „slovníky“ říká: „Velmi častým omylem je přesvědčení, že profesionální překladatel slovníky nepoužívá. Opak je pravdou: slovník je jedním z nejlepších přátel překladatele. Každý dobrý překladatel má osvědčený arzenál slovníků – výkladových, překladových, slovníků synonym, idiomů, slangu, tezaurů a mnoha dalších lexikografických příruček – a přesně ví, co ve kterém najde. Někdy totiž potřebuje „rozluštit“ všechny nuance originálu a použije slovník výkladový, jindy ho hned nenapadne vhodný ekvivalent, a tak se inspiruje ve slovníku překladovém, a jindy zase hledá nějaké neotřelé řešení a pomůže mu třeba slovník idiomů. Dnes samozřejmě čím dál častěji používáme slovníky elektronické, ale je spousta jazyků, pro které neexistuje velký překladový slovník papírový, natož elektronický. Takže z těch papírových myslím budeme „žít“ ještě dlouho. Nicméně technologicky zdatnější překladatelé vědí, že papírový slovník si můžeme naskenovat a digitalizovat, takže v něm pak můžeme fultextově vyhledávat – můžeme to ale udělat jen pro vlastní potřebu, protože kdybychom takovýto slovník poskytli kolegům bez souhlasu autorů, porušovali bychom zákon.“

Co dodat? Pokud tedy uvažujete o tom, že byste se v budoucnu povolání překladatele věnovali, rozhodně se nezbavujte ani těch slovníků, které považujete v tuto chvíli za naprosto bezpředmětné – například technických a ekonomických slovníků nebo třeba retrográdních slovníků, ve kterých jsou slova řazena abecedně avšak ne od prvního písmena, ale od posledního. Nikdy nevíte, kdy se bude hodit při překladu poezie, ale třeba také veršovaného reklamního spotu.

Kromě velkého překladatelského slovníku v příslušném jazyce, specializovaných dílčích slovníků odborných, slangových nebo například idiomatických, se dále hodí především příručky jako Tezaurus jazyka českého nebo Slovník českých synonym, protože překladatel se příliš často nachází v situaci, kdy dobře ví, co dané slovo znamená, ale nedaří se mu najít uspokojivé řešení v češtině.