Cizím jazykům se věnuju celý život, v roli učitelky pak posledních patnáct let, a všimla jsem si, že se poměrně často opakuje jeden zásadní omyl. Studenti se domnívají, že existuje metoda nebo nějaké postupy, které fungují jako zázračná zkratka a které by je dovedly k cíli velmi rychle. Samozřejmě že existuje spousta užitečných praktických návodů – například učit se co nejvíc nahlas, učit se celé věty místo izolovaných slovíček, využívat šikovné jazykové aplikace v počítači nebo mobilním telefonu, spojit jazyk s nějakým koníčkem (a může to být klidně sledování seriálů) atd. Ale mnohokrát jsem si v praxi ověřila, že nejrychlejší cesta k vysněnému cíli vede přes jasnou a dobře formulovanou motivaci. Pokud máte opravdovou a silnou motivaci, naučíte se cizí jazyk i ze špatné učebnice a se špatným učitelem.

Motivace

Když zavřete oči a představíte si, že už jazykem mluvíte, v jaké situaci ho používáte? Co se ve vašem životě změnilo potom, co jste se cizí jazyk naučili? Vím, že to zní trochu jako sezení u kouče, ale není na škodu si právě na tyto otázky odpovědět. Zkuste se na chvíli zamyslet a představte si, s kým v cizím jazyce mluvíte, o čem a za jakých okolností. Mnoho lidí má zvláště ve vztahu k angličtině jen velmi neurčitou a slabou motivaci. Říkají: „Chci rozumět filmům. Chci se rozmluvit. Všichni kolem mě anglicky mluví, už se nechci cítit trapně.“ Tyto obecné fráze často moc nefungují, není za nimi žádná konkrétní představa o použití cizího jazyka. Pokuste se být ve svých formulacích co nejkonkrétnější a nejpřesnější, dejme tomu: „Za půl roku budu schopný objednat dovolenou v cizině, domluvit hotel a objednávat v restauraci. Během jednoho roku se zdokonalím v angličtině natolik, abych mohla konečně promluvit (o rodině, o práci) s manželem mé kamarádky (který je cizinec).“ Podobně jako je tomu ve všech metodách nastavování osobních cílů, i tady funguje dát svému plánu nějaký termín, časové určení.

Pokud jasně formulujete svoji motivaci, pomůže vám to zároveň odpovědět na další otázky. Jaké úrovně je třeba dosáhnout? Možná zjistíte, že vaše meta zdaleka není tak vysoko, jak se původně zdálo. Budete potřebovat spíš mluvený nebo naopak psaný jazyk? Hovorový nebo spisovný? Jednou z chyb, kterých se v učebním procesu často dopouštíme, je, že dostatečně nezohledňujeme kompetenci, která je pro nás nejdůležitější. Jazyk se skládá ze čtyř základních kompetencí: mluvení, poslech, psaní a čtení. Ostatně, toto složení odráží i většina mezinárodních jazykových zkoušek nebo státní jazykové zkoušky. Pokud je mým cílem ovládnout jazyk dobře v jeho celku, mluvení, poslech, psaní i čtení by měly být rovnoměrně zastoupeny. Každá položka by v takovém případě měla zaujímat čtvrtinu času, který jste si pro své studium vyhradili. Pokud je ale moje priorita jinde (většinou to bývá u studentů právě mluvení), měla by tato složka v učebním procesu převažovat. Setkávám se často s paradoxní situací, kdy student uvádí, že jeho prioritou je mluvení, ale mluvení v jeho učebním procesu tvoří jen malou nebo minimální část.

Motivace vnitřní a vnější

Důvody, proč se učíme jazyky, jsou různé. Kolik studentů, tolik důvodů a tolik různých motivací. Někdy učení nevychází úplně z naší vůle, učíme se třeba kvůli dobré známce nebo je to požadavek šéfa (motivace vnější) a někdy to naopak děláme, protože sami chceme a přináší nám to radost nebo jsme vnitřně přesvědčeni o užitečnosti našeho konání (motivace vnitřní). Asi není třeba dlouze vysvětlovat, která z obou motivací funguje lépe a je trvalejší.

Vše, co bylo řečeno, jednoduše vysvětluje, proč je nejvyšší podíl věčných začátečníků právě v angličtině. Jiné jazyky nebývají tak často zatíženy negativními pocity povinnosti, závazku, společenského tlaku apod. Angličtinu se mnoho lidí učí, protože její neznalost vnímají jako hendikep – společenský, profesní apod. Často ani nemají konkrétní představu o tom, kde budou anglicky mluvit nebo kde tento jazyk využijí. Vědí jen, že v práci nebo ve škole je podmínka angličtinu zvládnout. U ostatních jazyků bývá motivace mnohem jasnější – učíme se je, protože je skutečně potřebujeme (je naplněno kritérium smysluplnosti) nebo jsou pro nás spojeny s pozitivními emocemi. Italsky nebo francouzsky se lidé častěji učí, protože se jim jazyk líbí a mnohdy se zamilovali do kultury, která za těmito jazyky stojí. Setkávám se i s tím, že starší lidí se začnou učit jazyk, který se jim celý život líbil, ale dřív k tomu neměli příležitost. 

Způsobů, jak svoji motivaci nastartovat nebo posílit, je však celkem dost. Poměrně významnou roli například hraje inspirativní prostředí, které si pro svoje studium vytvoříte, nebo možnost jazyk každý den alespoň chvíli používat. Všimněte si, že říkám jazyk používat (ne učit se, věnovat se mu apod.). Pokud jazyk opravdu používáme – a může to být třeba i komentování na sociálních sítích – posilujeme u sebe vědomí smyslu. To nejmenší, co může každý z nás udělat téměř hned, je spojit jazyk s něčím, co nás baví nebo ještě lépe, co bychom dělali tak jako tak v češtině. Další zajímavý způsob, jak posílit motivaci, je veřejný závazek. Veřejný závazek nemusí být až tak veřejný, jak si ho představujeme. Veřejný závazek znamená třeba i to, že začnu do kurzu chodit s přítelem či přítelkyní (a vzájemně se budeme podporovat, ale třeba i škádlit).

Aktivní přístup

Kromě vhodně formulované motivace existují i další velmi významné aspekty, které ovlivňují naše studijní úspěchy a čas, ve kterém jich dosáhneme. Pilířem úspěchu při studiu cizího jazyka (a čehokoliv) je náš odpovědný přístup ke vzdělání, samostatnost dalo by se říct. Obecně velmi přeceňujeme metodu, učitele, učebnici, kurz apod. Ale klíčem k úspěchu je naopak jistá míra samostatnosti, aktivního přístupu nebo třeba schopnost učení personalizovat – tedy přizpůsobit vlastním potřebám. Ruku na srdce: Jak se zapojujete v kurzu? Jste aktivní? Jste motivovaní? Máte otázky a komentáře? Chodíte do kurzu pro radost a s dobrou náladou? Nebo je pro vás kurz něco jako nezbytný závazek? Stydíte se mluvit? Bojíte se, že uděláte chybu? Mluvíte jen, když na vás přijde řada? Pokud jste na první otázky odpověděli kladně, pak je vše v pořádku – patříte do kategorie aktivní student a máte z poloviny vyhráno. Učitelská praxe však ukazuje, že příliš velká část lidí je ve vzdělávání spíše pasivní. Často si také neseme různé bloky ze školy, které se nejčastěji týkají mluvení před lidmi nebo strachu z chyb.

K tomu, aby se z pasivního studenta stal student aktivní a samostatný, však není zapotřebí činit na sobě násilí a stát se od zítřka optimistickým extrovertem. Překonat strach z mluvení je běh na dlouhou trať, a pokud je podpořen například nějakým traumatem z dětství (škola apod.), je to leckdy výzva na celý život. Ale pokud se podíváte na zoubek právě svojí motivaci a zjistíte, proč se vlastně jazyk učíte, můžete začít být aktivním a kreativním studentem alespoň doma v soukromí. Můžete sice dál chodit do kurzu a pečlivě vypracovávat cvičení, ale můžete si také udělat koláž z oblíbených citátů v němčině, kterou si pověsíte na ledničku, zavést slovníček s nadpisem Paříž, kam si budete psát pouze šikovné fráze, které použijete při vysněné cestě do města nad Seinou, nebo třeba nabídnout nocleh na couchsurfingu.  Apropo, věděli jste, že na tomto největším světovém webu, kde lidé sdílejí možnost ubytování zdarma, lze nabídnout jen kávu a posezení? Zkuste si jen představit, jak by se zlepšili vaše jazykové dovednosti, kdybyste čas od času provedli po Praze nějakého cizince.

Závěrem udělejme malé shrnutí. Za nejzásadnější nepovažuji při jazykovém studiu metodu a způsob učení v jeho praktické rovině, ale spíš postoj a přístup studenta. Všechny triky a fígle následují až v druhém plánu. Abychom se vrátili na začátek – ona ta zázračná zkratka vlastně existuje, jen vede úplně jinudy, než lidé očekávají.

Více se dočtete v knize Jak vyzrát na cizí jazyky: