Latina na Balkáně

1. Z historie
2. Latina na Balkáně
3. Balkanolatina a balkanorománština

 

1. Z historie

Území Balkánského poloostrova bylo před příchodem Římanů osídleno etniky, o nichž máme jen velmi málo informací. Tyto informace pocházejí výhradně z řeckých a římských pramenů. Víme přibližně o desítce národů. Mezi ty větší (a tudíž častěji zmiňované) patří Thrákové, Ilyrové a Dákové. Relativně dost toho víme také o Frýzích. Méně zpráv máme o Moesích, Makedoncích, Paionech, Getech či Dardanech. Jejich vzájemná příbuznost a vztahy mezi nimi nejsou zcela jasné. Víme také příliš málo o jejich jazycích. Tyto národy se samy epigraficky spíše neprojevovaly. Výjimkou je několik thráckých nápisů a máme doloženo také několik set frýžských nápisů. Z paleobalkánských jazyků známe tedy většinou pouze antroponyma z řeckých a římských pramenů (a to z kronik nebo nápisů), toponyma a výjimečně také několik málo slov (například z glos apod.). Často také považujeme za původní (například ilyrská, thrácká apod.) slova některé pojmy z oblasti fauny a flóry. Zde se však pohybujeme v kategorii pravděpodobnosti a neověřitelnosti.[1] Za původní v tomto slova smyslu lze také považovat mnohá slova z oblasti pastevecké terminologie, tzv. fenoménu transhumance.

Právě velké paleobalkánské národy jako Thrákové, Ilyrové nebo Dákové, u kterých předpokládáme, že v minulosti obývaly skutečně rozsáhlá území, hrají významnou roli při debatách o etnogenezi a autochtonnosti dnešních balkánských národů.

Ještě před římským vlivem je patrný vliv řecký. Zvláště na obchodně a strategicky významných územích (tam, kde vedly obchodní cesty apod.) zakládali Řekové osady (například Epidammos, na jehož základech stojí dnes jedno z největších albánských měst Durrës), které postupně získávaly charakter opravdových řeckých polis. Pro Řeky však obecně tato území, která se nacházela za jejich severní hranicí, nebyla dostatečně zajímavá, aby se snažili je nějak systematicky kolonizovat.

Sféry řeckého a římského vlivu se na Balkáně mnohde prolínají, nicméně lze mezi nimi určit jakousi pomyslnou hranici. Této hranici říkáme Jirečkova linie a pro nás je o to významnější, že nese název podle českého balkanologa Konstantina Jirečka, který jako první  tuto hranici mezi řeckým a římským světem v roce 1901 popsal. Ve dvacátých letech ji pak upřesnil Philippide, nicméně název Jirečkova linie se ujal a běžně se používá. Jako základ Jirečkovi posloužila četnost latinských a řeckých nápisů. Abychom si však tuto dělící čáru nepředstavovali mylně, musíme doplnit, že oba jazyky zde nebyly v kontaktu, jde skutečně spíše o vymezení kulturních sfér, tedy o to, kam až vliv řečtiny a latiny zasahoval. Pakliže bychom hledali jazyky, mezi kterými tvoří Jirečkova linie hranici, jednalo by se o ilyrštinu na západ od linie a thráčtinu na východ od ní. Zajímavé také je, že zatímco řečtina se na sever od této hranice projevovala minimálně, latina na jih od hranice určitý vliv měla. Latinský vliv pozorujeme v řečtině v celé řadě odborných úředních, správních, právních a jiných termínů.[2] Jirečkova linie na východě začíná tam, kde bychom pomyslně rozdělili bulharské pobřeží Černého moře na dvě poloviny, dále pokračuje horami Balkánu, přes Sofii, podél severní makedonské hranice a  Albánii rozděluje přibližně ve dvou třetinách. V Albánii máme řecký vliv doložen několika starořeckými výpůjčkami. V Makedonii a Bulharsku však starořecké výpůjčky očekávat nemůžeme, neboť tato oblast později prošla plnou slavizací. Ale zpátky k Římanům.

Římská přítomnost na Balkánském poloostrově se datuje od druhého století př. n .l. Konflikt mezi Ilyry a Římany začíná již  v roce 229 př.n.l. a je nazýván První římsko-ilyrská válka (celkem byly tři).  Ilyrové a jejich území bylo při římské kolonizaci takříkajíc první na ráně a odtud se tedy postupovalo dále. Království Ilyrie, pozdější provincie Illyricum[3], byla obsazována pochopitelně od severu k jihu. Římská armáda se poprvé vylodila u ilyrského pobřeží v roce 229 př.n.l. a jižní části provincie (tedy dnešní Albánii) se podařilo obsadit až roku 168 př.n.l. V roce 146 př.n.l. následovala provincie Macedonia, v roce 29 př.n.l. provincie Moesia, v roce 46 n.l. Thracia, v roce 106 n.l. Dacia. Nejdříve byla tedy obsazen severozápad a jih, později pronikali Římané také k Dunaji a na východ. K vůbec nejstaršímu římskému osídlení patří chorvatské ostrovy Issa a Lessina.[4]

Je tedy takovým malým paradoxem, že románským jazykem se dnes na Balkáně mluví tam, kde se Římané zdrželi dobu nejkratší, tedy v Rumunsku (Římané zde aktivně pobývali v podstatě jen dvě století).. Naopak obyvatelstvo provincie Illyricum (tedy mimo jiné dnešní Albánie, ale také  země bývalé Jugoslávie) bylo v kontaktu s latinou velmi intenzivně po dobu šesti století a ani později nebyly obchodní, kulturní aj. styky zcela přerušeny. Toto území však z většiny prošlo procesem slavizace (s tím, že srbochorvatština obsahuje více latinských prvků než jiné slovanské jazyky) a albánština byla pouze do určité míry romanizována. Jako důvod tohoto paradoxu bývá uváděna například skutečně nízká osídlenost provincie Dacia, kde bylo třeba usadit mnoho Římanů (a nejen vojáků). Nicméně by bylo třeba věnovat se podrobněji etnogenezi Rumunů. Možných scénářů pro zbytky romanizovaného obyvatelstva na Balkáně je ve složité demografické situaci v době raného a vrcholného středověku hned několik a téma samotné by vydalo na další práci.

Římané praktikovali na Balkáně, stejně jako jinde umírněnou politiku v duchu Pax Romana.[5] Tento římský mír trval v podstatě pět století. Během této doby vznikla řada památek, například divadla, akvadukty, přístavy, chrámy, pevnosti atd. Římané také významně zlepšili infrastrukturu celé oblasti, stavěli cesty a mosty. V kontextu balkánských dějin také Pax Romana, římský mír, přinesl regionu alespoň nějakou míru stability. Tuto stabilitu významně jistilo především množství umístěných vojenských jednotek.

V administrativním dělení provincií se projevovala typická římská byrokracie, dělení se měnilo hned několikrát. Po rozdělení Římské říše (395) připadly provincie Východořímské říši, tedy Byzanci a během několika následujících staletí trpěly postupně vpády Vizigótů, Hunů, Ostrogótů, Avarů a především Slovanů. Došlo tak k velkým demografickým změnám, při nichž původní obyvatelstvo ustupovalo do hor a po dobu několika následujících staletí o něm máme jen kusé zprávy.

 

1. Latina na Balkáně[6]

Římané s sebou přinesli také latinu, a to především její mluvenou variantu. Národy, které obývaly obsazené území, totiž většinou neuměly psát a neměly psanou kulturu. To jim především zpočátku znesnadňovalo či dokonce až znemožňovalo kontakt s kultivovanější psanou variantou tohoto jazyka. Stále více se tedy (podobně jako v ostatních koloniích) prosazovala latina vulgární. Její lokální balkánskou variantu označujeme jako balkanolatinu[7]. Zároveň však absence domácí psané kultury nakonec stejně otevřela prostor latině psané, kterou máme doloženou přibližně dvaceti tisíci nápisy.

Latina začala velmi záhy fungovat jako lingua franca celé oblasti. Římané svým způsobem správy do jisté míry „nutili“ obyvatelstvo, aby ovládalo latinu alespoň na určité úrovni. Kromě toho, že byla latina jazykem prestižním, neboť byla státním symbolem Imperia romana, byla především jazykem úředním, a to na všech úrovních. Pro kontakt s úřady a vojáky bylo nezbytně nutné ovládat alespoň základy latiny. Jistě také bylo pro řadu lidí ekonomicky výhodné ovládat jazyk kolonizátorů, neboť s nimi udržovali obchodní styky. Římané se snažili v každé provincii využít v maximální možné míře domácího surovinového bohatství pro potřeby říše. Provincie Dacia, hlavně oblast Transylvánie, byla významná především svými zlatými a stříbrnými doly. V případě provincie Illyricum se jednalo především o těžbu některých nerostných surovin (železná ruda, zlato, stříbro), ale zejména šlo o zemědělskou produkci (obilí, víno, ovoce, olivy).[8] Kromě obchodu přímo s Římany máme také doloženy obchodní styky s dalšími římskými provinciemi. Bylo tedy třeba se domluvit. Pravděpodobně se však nějaká všeobecná základní znalost latiny týkala především měst, což je také jedno z možných vysvětlení, proč proto-albánština nebyla zcela romanizována. Díky specifickým zeměpisným podmínkám zde pravděpodobně více než jinde přetrvával rozdíl mezi městem a venkovem.       

Území (především provincie Illyricum a Dacie) také sloužilo k trvalému umístění velkého množství osadníků. Byli mezi nimi Italikové, ale také přistěhovalci z východních provincií. Jednalo se většinou o římské válečné veterány nejrůznějšího etnického původu.[9] Právě toto intenzivní osidlování daného území bylo nezbytnou podmínkou k tomu, aby v oblasti Balkánského poloostrova vůbec mohlo vzniknout hned několik románských jazyků a jiné mohly být latinou zásadně ovlivněny. Samotné vojenské podmanění nestačí, ostatně víme, že zdaleka ne všechna území, která si Římané podmanili vojensky, jsou dnes obývána některým románským národem. Ne všude byly pro příchod osadníků tak vhodné podmínky. Podobně jako nově nabytá balkánská území také například oblast Pyrenejského poloostrova nabízela spoustu neobdělávané půdy a politická situace v kolonii byla relativně stabilní. 

V prvních desetiletích kolonizace zde tedy máme poměrně velký počet rodilých mluvčí (vojáci, úředníci, noví osadníci) a jistě mnohem větší počet lidí, pro něž je latina druhým jazykem. Velmi záhy pak musela přijít generace, která byla bilingvní, navíc v prostředí, kde je vícejazyčnost jedním ze základních sociolingvistických rysů. Latina se tak mohla rychle stát nejběžnějším komunikačním prostředkem nejen mezi kolonizátory a původním obyvatelstvem, ale také mezi jednotlivými etniky původního obyvatelstva (Ilyry, Thráky, Dáky apod.). Tento stav, kdy latina plnila funkci nejvýznamnějšího lokálního dorozumívacího prostředku, pravděpodobně trval ještě v období vpádu Gótů, Hunů a Slovanů. Bóna[10] uvádí, že latina byla jedním z dvorských jazyků na Attilově dvoře a hlavním úředním jazykem.

To, jak rychle a do jaké míry se latina prosadila, je nakonec také patrné z množství nápisů. Skutečnost, že latina byla také jazykem písemnictví, jistě zvyšovala její prestiž, neboť tuto funkci domácí jazyky neplnily.

Přejděme nyní k samotnému jazykovému materiálu, který pro nás představuje pojem balkanolatina. Z jakých zdrojů se vlastně dovídáme o této variantě latiny?

Prvním zdrojem jsou latinské nápisy na území Balkánského poloostrova (v širším slova smyslu), kterých je na dvacet tisíc. Druhým zdrojem jsou latinské prvky (lexikální, morfologické) v současných balkánských jazycích. Je zřejmé, že mezi oběma zdroji existují formální rozdíly a oba zdroje jsou dokladem velmi odlišného charakteru.

Počet nápisů na Balkáně dosahuje 20 000, což je ve srovnání s jinými římskými územími spíše podprůměr epigrafické produkce. Nejvíce latinských nápisů pochází z provincie Dalmatia (přes osm tisíc), a to především z její západní části, nejméně z provincie Thracia (pouze 277 nápisů).[11] Relativně vysoký je také počet nápisů v provincii Dacia (2628 nápisů). Přínos epigrafiky pro zkoumání balkanolatiny jako jazyka pochopitelně relativizuje obvyklá uniformita nápisů, jejich formální charakter a v neposlední řadě fragmentárnost.

Latinský vliv můžeme pozorovat téměř ve všech moderních balkánských jazycích. Některé skupiny obyvatelstva byly zcela romanizovány a tímto způsobem vznikly balkanorománské jazyky. Jedná se o rumunštinu, arumunštinu, istrorumunštinu, meglenorumunštinu a dalmátštinu. V tomto případě tvoří latinská slovní zásoba tzv. původní slovní zásobu. Ve všech ostatních balkánských jazycích (albánština, srbochorvatština, makedonština, bulharština, řečtina) nacházíme také mnoho latinských slov, ta však mají status výpůjček. U těchto výpůjček navrhuji dělení na a) přímé výpůjčky, které byly převzaty přímo z latiny do některého balkánského jazyka, b) výpůjčky převzaté prostřednictvím byzantské řečtiny[12], c) kultismy/latinismy převzaté prostřednictvím některého moderního románského jazyka[13]. Největší podíl latinských výpůjček ve slovní zásobě nacházíme v albánštině.[14] Latina také zanechala na Balkáně stopy v onomastice, především v toponymech. 

Z diachronního pohledu tedy měla latina pro každý z jazyků poněkud odlišnou funkci. S balkanorománskými jazyky má latina přímou genetickou souvislost a tvoří jejich základ, pro řečtinu je latina adstrátem, pro slovanské jazyky (zejména pro srbochorvatštinu) substrátem apod.

O balkanolatině jako živém jazyce odrážejícím každodenní realitu mnohem více vypovídá právě druhý uvedený zdroj, tedy především dochovaná slovní zásoba, která je dodnes patrná v balkánských jazycích. Přičemž by bylo lze zabývat se celou řadou otázek. V jakých okruzích slovní zásoby převažují slova latinského původu? V jakých je naopak nenacházíme, resp. nacházíme jich málo? K jakým sémantickým posunům došlo a proč? O čem vypovídají v širším kontextu fonetické změny, ke kterým ve slovech došlo? Jaké závěry z toho můžeme vyvodit pro balkánské jazyky, a to jak z diachronního, tak ze synchronního hlediska?

Můžeme však již na tomto místě učinit několik obecných konstatování. Jak jsem již naznačila, počet jazyků, ve kterých se latina odrazila, je poměrně velký, zvolme si tedy z poměrně velkého množství materiálu dva zástupce. Z balkanorománských jazyků zvolíme rumunštinu, která je nejlépe doložená a českému čtenáři také nejsnáze přístupná. Z nerománských jazyků Balkánského poloostrova zvolme albánštinu, a to právě proto, že latinský podíl je v ní zastoupen ve vysoké míře a tudíž nabízí dostatek materiálu. Co se týče tématických okruhů slovní zásoby, uplatňuje se latina v široké škále oblastí:

 

1. 1. rodina (například příbuzenské příbuzenské vztahy):  lat. cognatus > rum. cumnat, alb. kunat „švagr“[15], lat. familia > rum. femeie „žena“, alb. fëmijë „dítě“; lat. parens > rum. pǎrint, alb. prind „rodič“;
   2. příroda (fauna, flóra, životní prostředí): lat. palumbus > rum. porumbel, alb. pëllumb „holub“; lat. fundus > rum. fund „dno“, alb. fund „dno, konec“; lat. cerasus > rum. cireaşǎ, alb. qershi „třešně“; lat. caballus > rum. kal, alb. kalë „kůň“; lat. persica > rum. piersicǎ, alb. pjeshkë „broskev“; lat. ericius > rum. arici, alb. iriq „ježek“; lat. argentum > rum. argint, alb. argjend „stříbro“, lat. aurum > rum. aur, alb. ar „zlato“; lat. radius > rum. razǎ, alb. rrezë „paprsek“;
   3. člověk (například části lidského těla, různá zranění apod.): lat. facies > rum. faţa, alb. faqe; lat. surdus > rum. surd, alb. shurdhër „hluchý“; lat. glandula > rum. glandǎ, alb. gjëndër „žláza“; lat. vesica > rum. bǎşicǎ „puchýř“, alb. fshikë „opar, puchýř“;
   4. předměty denní potřeby: lat. carrus > rum. car, alb. qerre „vůz“; lat. camisia > rum. camaşǎ, alb. këmishë „košile“; lat. fillum > rum. fir, alb. fill „nit, příze“; lat. scutum > rum. scut, alb. shqyt „štít“;
   5. městské prostředí, dům, stavba: lat. civitas > rum. cetate „pevnost, hrad“, alb. qytet „město“, lat. tegula > rum. ţiglǎ, alb. tjegull „střešní taška“; lat. scalae > rum. scarǎ „schodiště“, alb. shkallë „žebřík, schod“; lat. porta > rum. poarta, alb. portë „dveře“; lat. puteus > rum. puţ, alb. pus „studna“;
   6. abstraktní výrazy: lat. numerus > rum. numǎr, alb. numër „číslo“; lat. infernum > rum. infern, alb. ferr „peklo“; lat. caelum > rum. cer, alb. qiell „nebe“; lat. miseria > rum. mizerie „bída“, mëshirë „lítost“; lat. exemplum > rum. exemplu, alb. shembull „příklad“;
   7. náboženství, liturgie: lat. altarium > rum. altar, alb. altar „oltář“; lat. paganus > rum. pǎgîn, alb. pagan „pohan“; lat. evangelium > rum. evanghelie, alb. ungjill „evangelium“; lat. baptizare > rum. a boteza, alb. pagëzoj „křtít“; lat. angelus > rum. înger, alb. engjëll „anděl“; lat. episcopus > rum. episcop, alb. peshkop „biskup“;
   8. společnost, kultura, právo: lat. iudicare > rum. a judeca, alb. gjykoj „soudit“; lat. medicus > rum. medic, alb. mjek „lékař“; lat. lucta > rum. luptǎ „zápas“, alb. luftë „válka“; lat. ordinem > rum. ordin, alb. urdhër „rozkaz“; lat. regula > rum. regulǎ, alb. rregull „pravidlo“; lat. lex, legis > rum. lege, alb. ligj „zákon“; lat. magister > rum. maistru, alb. mjeshtër „mistr“;
   9. časoprostorové vztahy: lat. in alto > rum. înalt, alb. naltë „vysoko“
   10. barvy: lat. galbinus > rum. galben „žlutý“, alb. gjelbër „zelený“; lat. viridis > rum. verde „zelený“, alb. verdhë „žlutý“

 

Uvedený výčet je pouze ilustrativní a pochopitelně nechce naznačit, že okruhy slovní zásoby, ve kterých se uplatňuje latina, se v obou jazycích překrývají. Nicméně můžeme pozorovat, že latina zasáhla do všech oblastí. Neprojevila se pouze v typicky římských doménách jakými bylo zakládání měst nebo budování infrastruktury a později také zprostředkování nového náboženství, nýbrž zasáhla i do takových oblastí jakými jsou rodina a příbuzenské vztahy.

Zcela záměrně jsem volila takové příklady, aby bylo možné je snadno porovnat. Naopak jiným zajímavým tématem by byl odlišný výběr slov v obou jazycích a sémantické posuny (například výraz pro „chléb“ v obou jazycích: lat. panis > rum. pâine, ale se zajímavým sémantickým posunem lat. bucca > alb. bukë) nebo také zastoupení jednotlivých slovních druhů. Podíl latinské slovní zásoby v rumunštině je kolem 40 % (20 % původní latinské slovní zásoby a 20 % pozdějších neologismů). V albánštině je přes 600 latinských výpůjček.[16]

Zaměříme-li se krátce na fonetické změny, které v jednotlivých slovech nastaly, je na první pohled patrný rumunský konservatismus ve srovnání se silnou inovující tendencí v albánštině. Některé jevy jsou však oběma jazykům společné (palatalizace v určitých pozicích, zjednodušení konsonantických klastrů). Albánština je charakteristická prudkým a často až neprůhledným hláskovým vývojem. Další jevy, které se v ní uplatňují, jsou například ztráta intervokalických okluziv, výraznější míra palatalizace (dentální a velární okluzívy, /j/ v anlautu, sykavky) nebo složitější vokalický vývoj podmíněný mimo jiné okolím. V rumunštině pozorujeme například rotacismus.[17]

Balkanolatina tedy jistě nebyla zcela jednotným jazykovým materiálem. Je to patrné právě z výběru slov nebo z odlišných fonetických realizací. Různí autoři se pokoušeli o další vnitřní dělení balkanolatiny. Například Banfi[18] píše, že balkanolatinu lze dále dělit na tři oblasti, a to: area dalmatica (oblast dalmátská), area danubiana (oblast dunajská) a area della Via Egnazia (oblast Via Egnatia)[19]. Haarmann[20] naopak zpochybňuje třetí typ a balkanolatinu rozděluje pouze na Küstenlatinität (pobřežní/ přímořská latina) a Kontinentallatinität či Donaulatinität (kontinentální či dunajská latina). Téma je však poměrně komplikované a není dostatek materiálu. Balkánské jazyky vykazují ve svých latinských prvcích jak isolacionismy, tak paralelismy. Problémem také je, že zde chceme popsat jazykovou situaci před složitými demografickými změnami, které nastaly po vpádu Slovanů v 6. století, na základě materiálu současného. Oba zmínění autoři například pracují se slovní zásobou pomocí statistických metod, ale z důvodů, které uvádím, je potřeba přistupovat k údajům typu poměr paralelismů/isolacionismů v současných balkánských jazycích střízlivě. Statistika je jedna věc a její interpretace druhá.

Máme-li tedy shrnout působení latiny na Balkáně, můžeme říci, že latina je zde významným jazykově inovujícím prvkem s vysokou mírou kontinuity, a to od doby jejího největšího rozmachu v pozdním starověku přes plnění funkce kulturního a církevního adstrátu v různé míře ve středověku až po zdroj jazykových neologismů a inovací v 18. a 19. století (uvádí se, že například v rumunském lexiku je podíl těchto novodobých neologismů stejný jako podíl původní latinské slovní zásoby, tedy kolem 20 %).

Na závěr bych ráda zmínila několik důvodů, proč má vlastně smysl zabývat se dnes balkanolatinou. Studium balkanolatiny je pro nás významné hned z několika hledisek. Přirozeně jako první se nabízí uvést, že rozšiřuje a doplňuje naše znalosti o vulgární latině a studium balkanolatiny má tudíž své místo v klasické filologii. Také nám poskytuje důležité informace z oblasti vývoje jednotlivých balkánských jazyků, které máme obecně velmi pozdě písemně dokumentovány, a na výpůjčkách a fonetických změnách v nich můžeme pozorovat řadu jevů z oblasti historické mluvnice[21]. Dále nám tyto znalosti umožňují dovědět se více o vztazích mezi jednotlivými jazyky (a tudíž etniky) v době, kdy nemáme takřka žádné písemné záznamy historiografického charakteru. Můžeme také jít až za hranice lingvistiky. Poznání latiny a latinské kultury v oblasti Balkánu je významné z etnologického hlediska, uplatňuje se také při zkoumání etnogeneze různých balkánských národů a v některých případech je dokonce základním ustavujícím prvkem národní identity (jak je tomu například v případě Rumunů, Arumunů apod.)

      

 

1. Balkanolatina a balkanorománština

Různí autoři kolísají v užívání termínů balkanolatina a balkanorománština. Oběma termíny rozumějme jazyk římských vojáků/osadníků/úředníků, jedním slovem kolonů, a jejich potomků na Balkánském poloostrově. Solta[22] a s ním i většina pozdějších autorů pracuje s termínem balkanolatina. Avšak vhodnější by bylo používání obou termínů, ale za podmínky, že je budeme důsledněji rozlišovat.

Na tomto místě je potřeba říci si několik obecnějších informací o latině a počátcích románských jazyků. Latina, kterou přinesli Římané s sebou do kolonií, byla samozřejmě v různých obdobích různá. Ve 3. a 2. století př.n. l., kdy začíná římská expanze na Balkán,  mluvili Římané ještě tzv. archaickou latinou[23], tedy rozhodně ne latinou, kterou známe z děl klasických spisovatelů a už vůbec ne latinou poznamenanou středověkou výslovností.[24] Rozdíl mezi mluveným a psaným jazykem nebyl tak velký, jak je tomu později v latině klasické, která se datuje od roku 81 př.n.l. prvním veřejným vystoupením Marka Tullia Cicerona. V té době se obrací pozornost k rétorice a dochází k určité umělé kultivaci jazyka. Paralelně s latinou klasickou rozlišujeme latinu vulgární, která označuje mluvenou variantu latiny tohoto období. Je patrné, že románské jazyky navazují na latinu vulgární. Ta však neměla kodifikovanou formu, máme z ní mnohem méně písemných dokladů a v detailech se lišila podle krajů.

Lze tedy říci, že podle toho, kdy Římané do jednotlivých oblastí přišli, přinesli s sebou latinu archaickou nebo latinu vulgární. V každé oblasti dále latina narazila na substrátové jazyky, které způsobily řadu regionálních odlišností v jednotlivých románštinách.

Tím se tedy dostáváme k pojmu románština. Vulgární latina měla sice řadu regionálních variant, ale její uživatelé si rozuměli vpodstatě až do 5.století n.l. Po převratných událostech 4. a 5. století (rozdělení Římské říše v roce 395, zánik Západořímské říše v roce 476) se jednotlivé provincie dostávají do izolace, ztrácejí kontakt s centrem i mezi sebou a každá varianta se vyvíjí samostatně. To položilo základ tzv. románštin (iberorománštiny, galorománštiny, italorománštiny, rétorománštiny, dákorománštiny atd.), které se staly základem pro středověké dialekty, z nichž některé se v průběhu doby konstituovaly jako spisovné jazyky.[25] I když máme z těchto románštin jen minimum písemných záznamů, je více než pravděpodobné, že tyto jazyky si byly v mnohém méně podobné než současné románské jazyky.[26]

I my bychom tedy měli rozlišovat mezi termíny balkanolatina a balkanorománština, přičemž pomyslnou hranicí by mělo být právě 5.století n.l. Balkanolatinou rozumějme variantu vulgární latiny, kterou běžně hovořili římští koloni v oblasti Balkánského poloostrova. Balkanolatina již má některá specifika, avšak stále se ještě jedná o variantu latiny, správněji vulgární latiny, s níž je dobře srozumitelná. Někdy v  5. století (ačkoliv v případě východních kolonií Dacia a Moesia to mohlo být o století až o dvě dříve) se balkanolatina začíná výrazněji odlišovat od vulgární latiny, dostává se do izolace[27] a vzniká balkanorománština.

Balkanorománštinu lze dále dělit na východní balkanorománštinu (z té se konstituovala dákorumunština, arumunština, meglenorumunština a istrorumunština) a západní balkanorománštinu (z té se konstituovala dalmátština). Termíny východní balkanorománština a západní balkanorománština se v odborné literatuře běžně používají (například Orel), nicméně zavedené romanistické terminologii by spíše odpovídaly termíny dalmatorománština a dákorománština, případně také arománština (záleží na tom, kterou z tezí o společném vývoji a pozdějším oddělení těchto jazyků přijmeme).  Jistě bychom také na základě toho, co jsme si řekli o dělení balkanolatiny, mohli postulovat ještě jiné dělení balkanorománštiny, nicméně to už jsou pouze terminologické hrátky.

Zajímavé postavení má v této souvislosti albánština, která ačkoliv není románským jazykem, podíl latinské slovní zásoby v ní je tak významný, že albánštinu nelze z tohoto tématu zcela vyřadit. Ať už se podíváme letmo na mapu, nebo si důkladně prostudujeme fonetické změny v latinských výpůjčkách v albánštině, je patrné, že latinský podíl v albánštině tvoří jakýsi most nebo spojnici mezi východní a západní balkanorománštinou. V určité době lze tedy předpokládat také vznikání nějaké „ilyrorománštiny“, která však nakonec podlehla, nedala základ novému románskému jazyku (ačkoliv k tomu patrně měla dobře nakročeno) a pouze zanechala stopy v albánštině. Proto-albánština byla s  balkanolatinou ve velmi intenzivním kontaktu a i později toto spojení jistě nějak zapadalo do balkanorománského jazykové kontinua. Lze předpokládat, že nějakou dobu oba jazyky soužívaly ve formě diglosie nebo bilingvismu, tedy situace, kdy mluvčí ovládají oba jazyky více méně stejně. Je tudíž pravděpodobné, že v určitou dobu vznikala na území dnešní Albánie jistá specifická varianta balkanorománštiny, o níž však nic nevíme, neboť nedala vzniknout dalšímu románskému jazyku.

O balkanorománštině toho obecně víme velmi málo, dokonce ještě méně než o západních románštinách (galorománštině, iberorománštině apod.). Tuto dobu nazýváme v balkánských dějinách „temnými staletími“. Vpád Gótů, Hunů, Avarů a hlavně Slovanů na dlouhou dobu změnil demografickou mapu Balkánu a nám chybí i základní údaje historiografického charakteru, natož abychom věděli, jak se vyvíjeli jednotlivé jazyky. Můžeme předpokládat, že romanizované obyvatelstvo společně zbytky původního paleobalkánského obyvatelstva ustupovalo do hor a tam se do jisté míry podílelo na etnogenezi některých balkánských národů.      

 

BIBLIOGRAFIE

Banfi, Emmanuele: Aree latinizzate nei Balcani e una terza area latino-balcanica (Area della via Egnazia) In: Rendiconti dell´Istituto Lombardo di Scienze e Lettere, Classe di Lettere 106

Banfi, Emanuele: Linguistica balcanica, Bologna: Zanichelli, 1985

Bóna, I.: From Dacia to Transylvania, The Period of the Great Migrations In: Barta et el. 1994

Jiří Felix, Antonín Křečan, Jaroslav Bláha: Rumunsko-český a česko-rumunský slovník, SPN, 1971

Hinrichs, Uwe (Hg.): Handbuch der Südosteuropa-Linguistik, Wiesbaden, 1999

Hradečný, Pavel: Dějiny Albánie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008

Katičic, Radoslav: Ancient Languages of the Balkan, Mouton, 1976

Lausberg, H.: Lingüística románica, Madrid: ed. Gredos, 1965

Mihǎescu, H.: La langue latine dans le sud-est de l´Europe, Bukarest/Paris, 1978

Okuka M. (Hg.): Lexikon der Sprachen des europäischen Ostens, Klagenfurt, 2002 (= Wieser Enzyklopädie des europäischen Osten 10)

Orel, Vladimir: Albanian Etymological Dictionary, Brill, 1998

Pultrová, Urbanová, Malá, Šubrt: Archaická latina, Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2006

Puşcariu, Sextil: Die rumänische Sprache, Leipzig, 1943

Solta, Georg Renatus: Einführung in die Balkanlinguistik mit besonderer Berücksichtigung des Substrats und des Balkanlateinischen, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1980

Hana Tomková, Virgjil Monari: Albánsko-český a česko-albánský slovník, LEDA 2007

Weithmann, Michael: Balkán, 2000 let mezi východem a západem, Vyšehrad, Praha, 1996

Wilkes, John: The Illyrians, Blackwell, 1992

Zavadil, Bohumil: Vývoj španělského jazyka I., Univerzita Karlova, Praha, 1998

 

[1] Ačkoliv je patrné, že tato slova jsou mnohdy skutečně tzv. substrátová slova, tedy taková, která jsou na daném území pokračovateli původního, dnes již vymřelého jazyka, o jejich příslušnosti ke konkrétnímu jazyku můžeme pouze vést polemiky, což se také často děje.

[2] Více například Haarmann Harald: Der Einfluss des Lateinischen in Südosteuropa In Hinrichs, Uwe (Hg.): Handbuch der Südosteuropa-Linguistik, 1999, Wiesbaden, 549f.

[3] Celé území je mnohem větší než dnešní území Albánie, jednalo se o oblast od rétských Alp až k Makedonii.

[4] Weithmann, Michael: Balkán, 2000 let mezi východem a západem, Vyšehrad, Praha, 1996, 24ff.

[5] Podrobněji například Hradečný, Pavel: Dějiny Albánie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 27ff.

[6] Termín Balkán dnes není vnímán zcela politicky korektně. Uvidíme, zda se časem i v lingvistice prosadí dnes používanější termín jihovýchodní Evropa. Prozatím se tak však děje minimálně.

[7] V češtině není tento termín zcela ustálen, je však nejlépe odpovídající obdobou německého Balkanlateinisch.

[8] Hradečný, Pavel: Dějiny Albánie, LN, 2008, 27

[9] Ibid

[10] Bóna, I.: From Dacia to Transylvania, The Period of the Great Migrations In: Barta et el. 1994, 62-106

[11] Podrobněji k počtu latinských nápisů v jednotlivých provinciích: Mihǎescu, H.: La langue latine dans le sud-est de l´Europe, Bukarest/Paris, 1978, 168

[12] Byzantská kultura přirozeně vyplnila vakuum, které nastalo po odchodu Římanů, tudíž se můžeme domnívat, že výpůjčky pocházejí právě z této doby.

[13] Novodobé kultismy jsou nejsnáze rozpoznatelné, neboť prodělaly nejméně fonetických změn. Některá slova z této oblasti ještě nepřekročila hranici mezi cizím slovem a výpůjčkou.

[14] V minulosti byla albánština dokonce označována za polorománský nebo částečně románský jazyk. Gustav Meyer, autor prvního etymologického slovníku albánštiny, koncem 19. století píše, že albánština je „halbromanische Mischsprache“. Dnes však na latinský podíl ve slovní zásobě nahlížíme střízlivěji. Řadu slov, která byla původně považována za latinská, můžeme totiž etymologizovat přímo z indoevropských kořenů (například Orel a další).

[15] Tam, kde je uveden jeden překlad do češtiny, mají oba výrazy shodný význam. Všude, kde došlo k sémantickému posunu, uvádím oba překlady. K vypracování byly použity tyto slovníky: Jiří Felix, Antonín Křečan, Jaroslav Bláha: Rumunsko-český a česko-rumunský slovník, SPN, 1971; Hana Tomková, Virgjil Monari: Albánsko-český a česko-albánský slovník, LEDA 2007.

[16] Oba údaje Haarmann, Harald: Der Einfluss des Lateinischen in Südosteuropa In: Hinrichs, Uwe (Hg.): Handbuch der Südosteuropa-Linguistik, Wiesbaden, 1999, 547, 563

[17] Poznámka k rumunskému konservatismu: Může být do jisté míry dán snahami rumunských puristů v 19.století, kdy byla celá řada například slovanských nebo tureckých slov nahrazena latinskými neologismy.

[18] Banfi, Emmanuele: Aree latinizzate nei Balcani e una terza area latino-balcanica (Area della via Egnazia) In: Rendiconti dell´Istituto Lombardo di Scienze e Lettere, Classe di Lettere 106, 185-233

[19] Jedná se o významnou cestu, kterou založili Římané a která vedla z města Dyrrhachium (dnešní albánský Durrës) až do Soluně.

[20] Haarmann Harald: Der Einfluss des Lateinischen in Südosteuropa In: Hinrichs, Uwe (Hg.): Handbuch der Südosteuropa-Linguistik, Wiesbaden, 1999, 559f.

[21] Například v případě albánštiny jsou latinské výpůjčky v podstatě jediným zdrojem našich znalostí o historické fonetice tohoto jazyka. Na základě změn v latinských výpůjčkách tudíž rekonstruujeme proto-albánské tvary (například Orel a další).

[22] Solta, Georg Renatus: Einführung in die Balkanlinguistik mit besonderer Berücksichtigung des Substrats und des Balkanlateinischen, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1980

[23] Podrobněji k tématu Pultrová, Urbanová, Malá, Šubrt: Archaická latina, Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2006, zvláště 35-98

[24] Způsob, jak se dnes vyslovuje latina na středních a jiných školách, je poznamenán tradiční (ne skutečnou původní) výslovností, která se ustálila až v době Karla Velikého.

[25] Zavadil, Bohumil: Vývoj španělského jazyka I., Univerzita Karlova, Praha, 1998, 47

[26] Jejich podobnost je totiž do jisté míry dána společným latinským adstrátem v období středověku, a to zejména v liturgii a prostředí školství. Ostatně právě v tomto bodě se rumunština nejvíce vzdálila, tento latinský adstrát ji totiž chybí.

[27] Právě pojem izolace má v případě Balkánského poloostrova trochu posunutý význam ve srovnání s dalšími v 5.století n.l. již bývalými římskými provinciemi. Od 6. století n.l. pronikají do oblasti ve velkém počtu Slované a způsobují stažení původního obyvatelstva do hůře přístupných oblastí, tedy především do hor. Dodnes je patrné na mapě Balkánu, jaký typ krajiny obývají tradičně Bulhaři nebo Srbové právě ve srovnání s Albánci a Rumuny.