Každý Čech, který se začne učit nějaký západní cizí jazyk, se velmi záhy dostane ke gramatické látce, kterou ze své mateřštiny nezná. Tou neznámou látkou jsou členy, kde nejčastěji používanými pojmy jsou člen určitý a neurčitý. Při studiu dalšího jazyka (např. němčina po angličtině) je na jednu stranu výhodou, že problematikou členů člověk prošel již v prvním cizím jazyce, na druhou stranu však člověk brzy zjistí, že je velkým omylem myslet si, že to, co pro členy platí v jednom jazyce, platí stejně tak v jazyce dalším. Takové srovnání používání členů v angličtině a němčině vypadá z mnoha úhlů pohledu jako dva zcela nesouměřitelné jevy, kdy se němčinář často musí trápit nad věcmi, které angličtinář vůbec nemá zapotřebí řešit. K pocitu frustrace stačí jen porovnat anglický určitý člen THE s mnoha variantami stejného členu v němčině – DER, DES, DEM, DEN, DIE, DAS a přidáme li jen např. poznámku, že takový tvar DER není vždy jen členem pro mužský rod, může být u mnohých zoufalství dokončeno. Ale dobrá zpráva je, že to není tak těžké, jak to někdy vypadá, takže i dnešní námět, pokud je správně pochopen, se nakonec ukáže jako poměrně uchopitelná záležitost, která se dá docela dobře zvládnout.
Co je to za námět? Je to zvláštní druh členu, který není ani určitý, ani neurčitý, ale DĚLIVÝ. Pokud jste dělali nebo děláte angličtinu nebo němčinu, pak jste možná o dělivém členu nikdy neslyšeli, popř. jen okrajově. Pokud však studujete nebo jste studovali francouzštinu, pak jste se s dělivým členem jistě setkali a tak možná oceníte, že právě francouzský dělivý člen bude předmětem dnešního článku. Budete tak mít možnost si tento jev francouzské gramatiky znovu připomenout nebo se ujistít, že mu rozumíte správně…no a pokud dělivý člen zvládáte brilantně, tak to vezměte jako možnost přečíst si o dělivém členu třeba zase z jiného úhlu pohledu.
Pro dobré pochopení námětu článku bude jistě výhodou alespoň určitá menší znalost francouzštiny, ale i bez toho by vám to něco, myslím, mohlo dát. A pokud jste italštináři, pak z hlediska velké podobnosti francouzské a italské gramatické struktury si jistě mnohé odnesete i pro italštinu.
Takže, co byste vy, kdo jste někdy měli co do činění s francouzštinou, řekli o členu dělivém? Častá odpověď bývá, že dělivý člen se ve francouzštině používá zejména, když mluvíme o jídle. To je do určité míry pravda, protože s námětem jídla je spojeno mnoho cvičení a vysvětlení v učebnicích na člen dělivý. Ale bylo by chybou se domnívat, že dělivý člen je jen jakýmsi členem pro konverzaci o jídle, jako kdyby jídlo „vynalezlo“ dělivý člen. Je to prostě tak, že dělivý člen má své vlastnosti a specifika, které se dobře uplatňují při konverzaci o jídle, ale zdaleka ne jen tam.
Ale přece jen zůstaňme teď „přízemně“ u jídla. Přestavte si, že jste někde na večírku, kde vidíte, jak se peče šunková kýta, cítíte její vůni a napadne vás jediné, že byste si tu šunku dali. Když to převedeme do vyjádření „Dal(a) bych si šunku“, tak co tím vlastně myslíme? Že chceme sníst celou tu kýtu? Ne, ale že by nám někdo „z té šunky“ mohl kus odříznout a dát nám ji. Kdyby tam byly již nakrájené plátky šunky, mohli bychom říci, že bychom si dali třeba dva plátky, ale to tam není a ani takto početně v dané chvíli přece neuvažujeme. Neboli, dali bychom si šunku, ale nechceme celou tu kýtu a číselné sdělení kolik té šunky bychom si dali tu buď nelze vyjádřit nebo se nehodí….prostě bychom si dali NĚJAKÝ KUS TÉ ŠUNKY. A právě pro tuto (a jiné mnohé situace) má francouzština člen dělivý, tj. situace, kdy mluvíme o části z celku, který nelze číselně vyjádřit, ale jde ho z celku ODDĚLIT. Proto DĚLIVÝ ČLEN neboli L´ARTICLE PARTITIF. A protože mluvíme o věcech, které ještě nejsou určené a již definované nebo známé z kontextu a mnohdy o nich mluvíme poprvé, můžeme použití členu dělivého ještě zpřesnit, a to, v základní podstatě, takto:
DĚLIVÝ ČLEN POUŽIJEME TAM, KDE BYCHOM JINAK POUŽILI NEURČITÝ ČLEN, KTERÝ OVŠEM POUŽÍT NELZE Z DŮVODU NEPOČITATELNOSTI PODSTATNÉHO JMÉNA.
Pokud toto upřesnění něco připomíná angličtinářům, pak je to asociace správná. V této věci, ač se ani zdaleka nejedná o ekvivalent dělivého členu v angličtině, se přece jen určitá podobnost s francouzštinou projevuje.
Řekneme přece „Give me some water“ a ne „Give me a water“.
Jak vypadá člen dělivý ve francouzštině? Začíná li podstatné jméno souhláskou nebo dyšným h, jsou tvary dělivého členu v jednotném čísle:
DU pro rod mužský
DE LA pro rod ženský
Př:
du fromage, du houblon
de la viande, de la haine
Začíná li podstatné jméno samohláskou nebo němým h, jsou tvary dělivého členu v jednotném čísle:
DE L´ pro oba rody
Př:
de l´air, de l´ humour
de l´eau, de l´huile
V množném čísle je tvar dělivého členu totožný s tvarem neurčitého členu DES.
Př:
des légumes, des épices
V množném čísle tedy do jisté míry dělivý člen, tak jak je používán v jednotném čísle, ztrácí své specifikum a je svým způsobem zaměnitelný (ač to není úplně přesné) se členem neurčitým. Můžeme tedy v množném čísle skončit tím, že cokoliv je neurčité, používáme DES, bez ohledu na to, zda se jedná o neurčitý člen nebo dělivý člen.
Někdo by možná i mohl tvrdit, že dělivý člen v množném čísle prakticky neexistuje, protože se vlastně vždy jedná o množné číslo neurčitého členu, který plně pokryje celou problematiku a dělivý člen v množném čísle už vlastně ani nemá co by gramaticky řešil.
Toto tvrzení však není správné, protože není DES jako DES a rozdíly tu jsou. Pravda, někdy sice nemusí být rozdíl tak jasný a z hlediska subjektivního vnímání může být i diskutabilní, ale o tom třeba zase někdy jindy. Jednou jsem dokonce slyšel od jednoho jazykáře zase opačný názor, že francouzština vlastně nemá neurčitý člen v množném čísle, protože jeho funkci zde zastává člen dělivý. Inu, tvar DES, jak je vidět, dokáže vyvolat mnohé subjektivní pohledy.
Vraťme se tedy k problematice dělivého členu z pohledu jednotného čísla, kde se specifikum tohoto členu jednoznačně projevuje. Takže jak to bude s tou šunkou?
Šunka je rodu mužského – le jambon, takže přání „Dal bych si šunku“ vyjádříme
J´aimerais bien prendre du jambon.
Pojďme na chvíli pryč od jídla, aby bylo zjevné, že dělivý člen je členem i jinde. Co se dále nedá počítat, takže je nutné použití právě tohoto členu místo členu neurčitého?Jsou to např. vlastnosti:
la patience – trpělivost
le courage – odvaha
……..a mnohé další
a tak např. vyjádříme
Ses parents ont de la patience – Jeho rodiče mají trpělivost.
Le pilote a démontré du courage – Pilot projevil odvahu.
To, že člen dělivý je ekvivalentem neurčitého členu, můžeme jasně vnímat
po výrazu „c´est“.
Když chceme říci „To je dům“, nikdo nevidí nic zvláštního
na sdělení „C´est une maison“.
Ale co když chceme říci „To je voda“ (kterou ochutnáním objevíme v nějaké nádobě)? Ano, pohybujeme se ve stejné neurčenosti jako v předchozím případě, jen nelze použít neurčitý člen, takže:
C´est de l´eau.
A když čas jsou peníze? Jaké peníze? No přece ty zatím neurčené, které v průběhu času můžeme vydělat…tak ano, zase opravdu nastupuje dělivý člen:
Le temps, c´est de l´argent.
Stejně tak použiváme dělivý člen po předložkách. Zdá se to možná někdy zvláštní, ale je to pro francouzštinu stejně normální a přirozené jako použít po předložce člen neurčitý.
Zatím bez předložky:
Snědl chleba – Il a mangé du pain.
Teď s předložkou, po které je člen neurčitý:
Snědl chleba s pomerančem – Il a mangé du pain avec une orange.
Ano, pomeranč – l´orange – je počitatelné podstatné jméno a nikomu jistě není zvláštní spojení předložka + neurčitý člen (avec + une)
Ale co věta:
Snědl chleba s máslem?
Máslo – le beurre – je nepočitatelné (nemyslíme li samozřejmě jednotlivé kostky másla), takže co s tím? Je to prosté, nahradíme člen neurčitý členem dělivým.
Il a mangé du pain avec du beurre.
Zde na chvíli zastavíme kvůli jednomu důležitému upozornění. Tvary dělivého členu DU a DES mnohým jistě připomenou stažené tvary určitého členu, které vznikají spojením předložky DE se členem určitým ve tvarech LE a LES.
DE + LE = DU
DE + LES = DES
I když stejný tvar těchto jevů – DU, DES – jistě není náhodný a má svou (řekněme) historickou souvislost, jedná se o 2 zcela odlišné gramatické pojmy, které nelze zaměňovat.
1) DU, DES = DĚLIVÝ ČLEN / L´ARTICLE PARTITIF
2) DU, DES = STAŽENÝ ČLEN / L´ARTICLE CONTRACTÉ
Př.
Il fait du vent.
(Je vítr … člen dělivý)
Il a parlé du père de sa femme
(Mluvil o otci své ženy… člen stažený)
Stejný rozdíl je i zde:
Il a démontré du courage.
(Projevil odvahu … člen dělivý)
On parle du courage qu´il a démontré
(Mluví se o odvaze, kterou projevil … člen stažený)
Zůstaňme ještě u jevu, kdy se člen dělivý použije po předložce. Takže opět jídelní klasika: Bude jíst rýži s masem. Jak se tato věta přeloží? Jistě víte nebo už tušíte.
Il va manger du riz avec de la viande.
ALE CO KDYŽ SE ČLEN DĚLIVÝ SETKÁ S PŘEDLOŽKOU ,,DE“?
To je situace, kdy v případě použití neurčitého členu není opět nad čím moc přemýšlet.
J´ai besoin d´une voiture….Potřebuji auto.
Byla zde nějaká obtíž? Ne.
K výrazu „avoir besoin de“ (potřebovat) jsme pouze přidali „une voiture“ neboli „nějaké to auto“, které potřebuji (de + une) Ale co když potřebuji trpělivost neboli ,,de la patience“? Můžeme na to jít stejnou logikou jako u neurčitého členu neboli připojit také dělivý člen za předložku DE?
Zkusme to:
J´ai besoin de de la patience.
Co se ale stalo? Dostala se vedle sebe 2 x předložku DE, a to
1) jako součást ,,avoir besoin de“
2) jako součást dělivého členu ,,de la“
Takže co s tím? Vyhodit jedno DE a nechat jen to druhé?
Nelze, protože bychom buď rozbili smysl výrazu ,,avoir besoin de“ („avoir besoin de“ by se změnilo na pouhé „avoir besoin“) nebo bychom z dělivého členu udělali člen určitý (de la patience=> la patience). A tato otázka k řešení se týká všech tvarů dělivého členu, protože všechny tvary v sobě již předložku DE obsahují – DU, DE LA, DE L´, DES. To znamená, že předložka DE + dělivý člen by měla vždy nějakou z těchto variant:
DE DU nebo DE DE LA nebo DE DE L´ nebo DE DES
Zkrátka a dobře vždy by došlo ke zdvojení DE ve větě.
Řešení, které se zdánlivě logicky nabízí, odstranit jedno ze dvou DE, jsme již zamítli jako opodstatněně nesprávné. Ale co tedy s tím? V dané situaci francouzština přikročila k řešení, které je snad jediné možné a přijatelné – vynechává kompletně celý dělivý člen. Potřebuji trpělivost tedy řekneme:
J´ai besoin de patience.
Srovnejme:
Mám trpělivost – J´ai de la patience.
Potřebuji trpělivost – J´ai besoin de patience.
Podobně:
Piju kávu – Je bois du café
Potřebuji kávu – J´ai besoin de café.
Takže z tohoto důvodu čtete v učebnicích francouzštiny různě formulovanou poučku, že po předložce DE se člen dělivý nepoužívá a podstatné jméno zůstává bez členu. Zkusme si ještě tento jev ukázat na další vazbě s předložkou DE:
se passer de – obejít se bez
Mon voisin aime boire de la bière, mais il peut se passer de vin.
Můj soused pije rád pivo, ale může se obejít bez vína.
boire de la bière – nebyl důvod člen dělivý vynechat
se passer de vin – zde jsme vynechali člen dělivý (du vin), abychom se vyhnuli spojení „de du vin“
A co vyjádření záporu (myšlen zápor v absolutním smyslu)? Je to stejné jako u členu neurčitého, v záporu člen úplně vynecháváme (ať by v kladné větě byl člen dělivý nebo neurčitý) a klademe pouze předložku DE.
Avez-vous des enfants?
Máte děti?
Non, je n´ai pas d´enfants.
Ne, nemám děti.
Ils ont du courage.
Mají odvahu
Ils n´ont pas de courage.
Nemají odvahu.
O členu dělivém toho lze napsat samozřejmě mnohem více jako rozebrat např. otázky:
Co když je podstatné jméno ještě rozvinuto přídavným jménem?
Co když zápor není absolutní?
Co se stane když je nepočitatelné podstatné jméno blíže konkretizováno?
Dá se někdy vyměnit člen dělivý za člen neurčitý u stejného podstatného jména?
Tyto a další otázky souvisí mnohdy s celkovým pochopením toho, jak ve francouzštině fungují všechny členy (tj. člen určitý, neurčitý a dělivý) a jak se na základě různých typů sdělení a kontextu používají. A o celkové struktuře francouzských členů třeba zase někdy jindy.
Ladislav Vorel je bývalý dlouholetý jazykový lektor s hlavní specializací na francouzský jazyk. Také mluví anglicky, německy, rusky a zajímá se o další jazyky.