V září roku 2012 uplynulo přesně 90 let od konce řecko-turecké války, jak zní oficiální název pro konflikt probíhající mezi Řeckem a Tureckem na území Malé Asie v letech 1919 – 1922. Turci tuto válku nazývají národně osvobozeneckou, Řekové pak maloasijské tažení, jenž vyvrcholilo událostí, která se do dějin novodobého Řecka zapsala jako maloasijská katastrofa. Byla to událost, která Řeky definitivně připravila o vidinu uskutečnění tzv. Velké myšlenky. Událost, během níž bylo připraveno o život asi 50 000 Řeků a Arménů.[1] Událost, jejímž následkem byla výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, jenž se dotkla zhruba milionu a půl ortodoxních křesťanů a půl milionu muslimů. Událost, která je z historického hlediska pro Řecko právem považována za ekonomickou, sociální i morální katastrofu. Pro nově se formující turecký stát však naopak za zpečetění snah Mladoturků o národní sebeuvědomění a konečné vypořádání se s řeckým živlem v Malé Asii.

Podle realistických odhadů bylo v letech 1900 – 1923 Turky zabito 3 500 000 až 4 300 000 křesťanů. Avšak ani Řekové v době balkánských válek, 1. světové války a vpádu svých vojsk do Malé Asie neměli s tureckým obyvatelstvem slitování. Na jaké úrovni tedy mohly být vztahy mezi křesťanskými Řeky a muslimskými Turky během těchto pro oba národy přelomových let? Po výčtu všech válečných konfliktů, porážek a vítězství, vypálených a vysídlených vesnic, by se mohly nepochybně jevit jako bezvýhradně nepřátelské. Ale nebylo tomu tak, přestože negativní postoje skutečně převládaly.

Za cíl předkládané práce jsem si určila vysledovat a zhodnotit, jakou roli hrál Turek v novořecké literatuře a jakým směrem se jeho role postupem času vyvíjela s tím, že největší pozornost je věnována období po maloasijské katastrofě. Dalším stěžejním bodem práce je analýza jednotlivých prototypů ve zobrazování nejen Turka, ale i Řeka a jejich vzájemných vztahů během jednoho z nejvyostřenějších období jejich společné historie. Tyto své závěry vždy dokládám ukázkami ze tří vybraných děl.

Těmito vybranými díly jsou: povídka Ιστορία ενός αιχμαλώτου (1929, česky Zajatcův příběh, 1963) spisovatele Stratise Dukase. V předkládané práci jsou uváděny ukázky z řeckého 44. vydání z roku 2008 a z českého 1. vydání z roku 1963, které přeložil František Štuřík. Dále se jedná o román Το νούμερο 31.328 (1931, Číslo 31 328) od Iliase Venezise, kdy jsem pracovala s 36. vydáním z roku 1997 a stěžejním dílem pro tuto práci je román Ματωμένα χώματα (1962, Zakrvácená země), jehož autorkou je Dido Sotiriu, konkrétně zde byly použity úryvky ze 67. vydání z roku 1996. Toto dílo je zásadní proto, že se jedná o historický román, jehož hrdina prožil všechny nejdůležitější momenty, které předcházely i těsně následovaly rok 1922. Spisovatelka se věnuje nejen vztahům mezi Řeky a Turky ve všech obdobích a podobách, ale mimo jiné také otevřela do té doby tabuizované téma, kterým bylo nepřátelské chování Řeků vůči Turkům. První dvě díla jsou zasazena do doby těsně po katastrofě a do své práce jsem je zařadila proto, že z nich Dido Sotiriu čerpala inspiraci při tvorbě svého románu a především z toho důvodu, že ani v tomto období, kdy Řekové byli v postavení nenáviděných nepřátel, nejsou vztahy mezi těmito dvěma národy v dílech popisovány tak jednoznačně nevraživě.

Předkládaná diplomová práce je segmentována do čtyř hlavních částí. Druhá kapitola je zaměřena na vliv a odraz maloasijské katastrofy v novořecké literatuře. Vývoj tohoto tématu je podrobněji nastíněn až do 60. let, kdy byl vydán román Ματωμένα χώματα. Stratis Dukas, Ilias Venezis a jejich dvě díla jsou tématem třetí a čtvrté kapitoly, které jsou zaměřeny především na námět a přínos těchto děl novořecké literatuře. Pátá kapitola je věnována spisovatelce Dido Sotiriu, jejímu životu, dílům a hlavně románu Ματωμένα χώματα. V této kapitole jsem se pokusila nastínit i její názory na tehdejší politickou situaci, které jsou v díle prezentovány. V poslední části práce je rozebírán vývoj zobrazení Turka v novořecké literatuře a také konkrétně v díle Ματωμένα χώματα, analýza těchto tří děl z hlediska shod a rozdílů mezi nimi a nakonec rozbor postav Turků, ale i Řeků v těchto dílech, což je doplňováno o praktické ukázky z textů.

Citace z řeckých textů jsou přepisovány podle zásad monotonického systému, české názvy děl jsou čerpány ze Slovníku novořeckých spisovatelů,[2] stejně tak i pravidla pro fonetický přepis alfabety do latinky. Maloasijská toponyma jsou uváděna vždy v původním řeckém znění ve fonetickém přepisu. Vlastní jména osob v turečtině jsou v odborné části textu ponechána v originále, v překladech z krásné literatury jsou pak foneticky přepisována do češtiny.

-číst dál (pdf)-

 

[1] HRADEČNÝ, P. a kol. Dějiny Řecka, Praha: Nakladatelství Lidových novin, 1998, s. 391.

[2] BORECKÝ, B. a kol. Slovník novořeckých spisovatelů, Praha: Leda, 2006.

Michaela Smékalová vystudovala Novořecký jazyk a literaturu na MU v Brně. Již více než 10 let vyučuje řečtinu a ráda přenáší své nadšení pro Řecko nejen na své studenty, ale také v rámci přednášek a článků na svém blogu. Je také autorkou dvojjazyčných česko-řeckých čítanek. V současné době se věnuje výuce, sestavování učebnice řečtiny pro samouky pro nakladatelství Lingea a svým dvěma dětem .