Rozhodla jsem se přesně po půl roce resuscitovat svoji finštinu. Ušetřím vás důvodů, proč jsem z ní v listopadu úplně vypadla a nedokázala už do toho vlaku naskočit. Počítám, že je to něco, co jste taky minimálně jednou zažili Postupně bylo čím dál, tím těžší se do toho vrátit nejen kvůli výčitkám svědomí, ale taky proto, že člověk jednoduše vůbec neví „jak na to“. A já fakt nejsem typ, který by vydržel procházet učebnici od první lekce. Takže jaké kroky jsem podnikla? 

1. Vzala jsem si sešit a snažila jsem se vzpomenout si na co nejvíc slov. Koneckonců fotku tohohle seznamu jste možná viděli v naší skupině Zavináče a piškoty. Upozorňuju, že v mém okolí se tahle metoda nesetkala úplně s pochopením. Tak nevím, jestli vám to radit nebo ne. Na první zátah jsem napsala asi 230 slov a pak už mě prostě nic nenapadalo. Sešit jsem nechala dva dny otevřený v kuchyni na stole a kdykoliv jsem si vzpomněla na další slovo, tak jsem si ho poznamenala. Dostala jsem se na nějakých 270 slov.
2. Pak mi došla trpělivost a rozhodla jsem se, že budu trochu podvádět. Pustila jsem si finský film, který už znám a o kterém vím, že obsahuje relativně dost použitelných slovíček (takže žádný Aki Kaurismäki, ale pořádná romantická komedie). Během filmu jsem si psát zakázala, no a když film skončil, tak zase hurá do sešitu. Vyždímala jsem ze sebe 380 slov. A věděla jsem, že tady končím a dál vlak nejede.
3. A pak jsem konečně absolvovala dlouho odkládanou lekci finštiny. Domluvila jsem se s Michalem Švecem ze Skandinávského domu, možná si Michala vybavíte z našeho rozhovoru o finštině. Jen jsme si povídali a tahali z paměti, co tam ještě zůstalo (mně, ne Michalovi). Po lekci se dostavil super pocit, že ještě něco dokážu finsky říct. I když upřímně, kdyby s námi u stolu seděl Fin, dost pochybuju, že by vůbec poznal, že se jedná o finštinu.
4. No a pokud jde o učebnici… Hádejte, jak to dopadlo. Žádné opakování se nekoná a domluvili jsme se, že zkusíme navázat, kde jsme v listopadu skončili.