Jen během minulého týdne se na mě obrátili ze dvou českých médií s dotazem, proč jsou jazykové znalosti Čechů stále jedny z nejhorších v Evropě. Pomyslela jsem si něco o začínající okurkové sezóně a jala se hledat odpověď. 

 

Nejdřív jsem si ale řekla, že se radši mrknu na ty výzkumy. Pochopte, já se mnohem častěji setkávám s lidmi, kterým jazyky jdou, než s těmi, kterým nejdou. Ale Eurostat je nemilosrdný. Češi se opravdu opakovaně umísťují spíš v druhé polovině pelotonu, a leckdy úplně na chvostu, a to jak ve znalosti angličtiny, tak dalších jazyků. Počet lidí, kteří svoji znalost cizího jazyka označují jako velmi dobrou, se pohybuje kolem 12 %. Alespoň základní znalost cizího jazyka uvádí kolem 25 %. A co je zvlášť zajímavé, ta čísla se moc nezvedají. Spíš stagnují. 

 

A na revoluci už se vymlouvat nemůžeme. A to ani v případě starší generace. Koneckonců jak už jsem tu psala o případu Aleny Schillerové (článek Trauma devadesátek), dnešním šedesátníkům bylo v roce 1989 třicet, dnešním padesátníkům bylo dvacet a tak dále 🙂 Kdo chtěl, možnost naučit se cizí jazyk měl. A co si budeme povídat, rozhodně to není tak, že před rokem 1989 by se u nás jazyky nevyučovaly. 

 

Pro mladou generaci je navíc typický další rys – překvapivě nechtějí moc cestovat. Vyjet na rok, na dva na zkušenou u nás není ani zdaleka tak běžné jako v třeba sousedním Polsku a je obecně známým faktem, že vysokoškolských i středoškolských stipendií máme víc, než kolik je o ně zájemců. V podstatě musíme naše studenty přemlouvat.

 

Každá diskuse na téma jazykových dovedností Čechů tak implicitně nebo úplně explicitně obsahuje výtku směrem do českého školství. Je to v učitelích, v učebnicích, v nízké hodinové dotaci? Pomohl by větší počet rodilých mluvčích? Hodit to na školu je to nejjednodušší.  

 

Vynikající studijní materiály, skvělí a dobře zaplacení učitelé, to všechno je určitě důležité a určitě v tom máme ještě rezervy, ale já si prostě nemyslím, že nějakými systémovými změnami ve školství bychom tu jazykovou vybavenost nějak zásadně mohli vytáhnout. Komunikovat cizím jazykem souvisí se schopností komunikovat obecně. A to je podle mě největší kámen úrazu. Kolik lidí tu dokáže zazvonit u souseda a říct si o sůl nebo cukr? Kolik lidí raději sní jídlo, které není v pořádku, než by ho vraceli číšníkovi? Kolik lidí řekne mladíkovi, který si pouští v tramvaji hudbu do sluchátek příliš hlasitě, aby ji ztišil?

 

Nejde přitom jen o tyhle sociálně nekomfortní – nebo dokonce vypjaté – situace. Hotovou noční můrou je pro spoustu lidí obyčejný smalltalk, jenže cizí jazyky do jisté míry stojí na smalltalku. My se prostě bojíme mluvit obecně. A pokud vám přijde, že přeháním, tak si ten můj výrok můžete zmírnit na „je nám nepříjemné mluvit“ a na tom už se nejspíš shodneme.

 

Takže abych se k tomu školství vrátila alespoň oklikou – to, na čem bychom měli pracovat, je podporovat děti v tom, aby se mohly vyjádřit, cítily se ve škole i doma bezpečně, uměly formulovat svoje názory a ne se pořád vrtat v tom, co je doplněk a co přívlastek neshodný a jaký je třetí tvar slovesa make. Zásadní roli hraje ale rodina, vztahy a taková společenská atmosféra, kdy se dospělí nechovají povýšeně k dětem a ty děti se pak nebojí mluvit. Protože z dětí vyrostou dospělí  

 

Také se proměňuje společnost a trh práce a jestliže v devadesátých letech bylo opravdu prestižní mít v životopisu skvělou znalost několika jazyků, tak dneska už tomu tak prostě není. Znalost jazyků se do jisté míry zúžila na znalost angličtiny a ta se stala něčím tak samozřejmým, že to pro děti, ani dospělé studenty prostě není motivující. Pokud bojujete s angličtinou, bojujete s něčím, co přece všichni už dávno umí. To není zrovna dobrá výchozí pozice. A je to dost paradox, protože jak uvádí například průzkumy zmíněného Eurostatu, to „umí“ není až zas tak úplně pravda. Nějak se tu tou angličtinou vzájemně držíme v šachu. Angličtina je novodobá ruština. Nikoho moc nebaví, ale je úplně všude. 

 

Jsem ale optimista a když se dívám na generaci dnešních náctiletých, dost možná budou už anglicky umět mnohem lépe než všechny předešlé, a to zejména díky Netflixu a YouTube. Vidím to u svých dcer, ten přízvuk jim můžu jedině závidět. A že já fakt svoje děti k jazykům nevedla. Když ale chcete vidět následující epizodu a ona halt ještě není otitulkovaná do češtiny, tak na to prostě koukáte v angličtině a ta motivace je fakt veliká. Častá výtka, že za našimi jazykovými znalostmi stojí převaha dabovaných filmů nad titulkovanými, se dost možná jednou potvrdí se vším všudy. Stejně tak mi připadá, že i ta komunikace jim jde celkově nějak líp. Tak třeba svítá na lepší časy!

 

Jaký je tedy pomyslný checklist věcí, které možná dovedou úroveň jazykových znalostí Čechů „cugrunt“?

Možná se prostě jen ukazuje, že jazykové znalosti u nás nejsou a nikdy nebyly pro každého. Nestojíme o ně. Nepotřebujeme je. Možná to následující generace prorazí, ale možná taky jazyky zůstanou nějakou „speciální dovedností“, stejně jako není úplně samozřejmé hrát na hudební nástroj nebo poradit si s goniometrickými funkcemi. Uvidíme 🙂