Co mají společného slova debt, grammar, jazz a OK? Všechna patří mezi 100 slov, která si David Crystal vybral pro svou knihu The Story of English in 100 Words. Uznávám, etymologie možná není nejpraktičtější lingvistická disciplína, ale snad každý nadšený jazykář občas sklouzne k tomu, že zapřemýšlí nad souvislostmi mezi slovy a jejich původem. Občas mi přijde, že je to až taková malá úchylka, ten moment nadšení, když vám v hlavě zapadnou kolečka a rozklíčujete nějakou další souvislost. Setkávám se ale i se studenty, kteří když začnou s angličtinou, zažijí najednou heuréku, která jim odkryje úplně nový svět. Najednou jdou po městě a rozumí anglické reklamě a jsou z toho nadšením celí bez sebe.

Každopádně pokud jste trochu jako já a potrpíte si na odkrývání souvislostí, ráda bych vám dnes doporučila právě zmíněnou knihu. Ještě jsem asi nepotkala lingvistu, který by dokázal věci popsat takovým způsobem, že si člověk u čtení připadá stejně zaujatě jako u čtení beletrie. Nejvíc se mi ale na knize líbilo, jak odkazuje na různé zajímavé souvislosti a jak se příběhy slov postupně skládají dohromady. Takže všem zapáleným angličtinářům určitě doporučuji k přečtení a tomu zbytku přináším alespoň pár vypíchnutých zajímavostí.

Už jste někdy přemýšleli nad tím, proč je probůh b ve slovech jako debt (dluh), doubt (pochyba) a subtle (jemný/ drobný…), když se nevyslovuje? Překvapivě za to nemůže přirozený vývoj jazyka jako takový, ale tendence lidí „povznést“ angličtinu skrze latinu a řečtinu v 16. století. Spisovatelé tehdy měli pocit, že čím víc slova budou připomínat tyto dva jazyky, symboly rozkvětu starověké kultury, tím lépe. A tak najednou například slovo debt, které se dostalo do angličtiny z francouzštiny kolem roku 1300 a bylo vyslovováno „dete“ nebo „dette“, získalo ve své psané podobě b, aby více připomínalo latinské debitum, ze kterého slovo původně pocházelo. Podobně tomu bylo u doubt s původní výslovností „dute“ nebo „doute“, kde najednou přibylo b z latinského dubitare. U subtle přibylo b ze subtilis, receipt (účtenka) zase získal p z recepta, přestože byl vyslovován jako „recyt“ nebo „resseit“. Někteří pak najednou měli pocit, že by se měla změnit i výslovnost, ale až na výjimky jako u slova fault (chyba), kde se dnes tehdy nově nabité l vyslovuje, zůstala výslovnost beze změny, a proto nám dnes u takových slov nezbývá nic jiného, než se při učení soustředit stejně jako na spelling i na výslovnost. Ruku na srdce, kdo v některém z takových základních slov nějakou dobu nechyboval, než zjistil, že výslovnost je úplně jiná a chytal se pak za čelo. Každopádně aspoň teď už víte, koho za to vinit – jazykovědce a spisovatele ze 16. století.

Co má grammar (gramatika) společného s nadpřirozenem a kouzly? Slovo pochází z latinského grammatica. Původně šlo o studium všeho, co bylo psáno, jak literatury, tak jazyka jako takového. Každopádně umět psát a číst bylo privilegium elity společnosti, kromě mnichů a učenců, šlo často také o lidi, co se zabývali astrologií a magií. Proto ve středověké Evropě bylo slovo grammar často používáno jako označení studia okultních věd. Kdo by to byl býval tušil 😊.

Věděli jste, že jazz byl American Dialect Society zvolen slovíčkem 20. století? A věděli jste, že původně byl jazz slangovým termínem pro nadšení a že znamenal taky přehnané mluvení a nesmysl? To se dochovalo v idiomu „and all that jazz,“ které se používá ve významu „a další takové věci.“ Jako přídavné jméno měl jazz spoustu významů (lively, vivid, sophisticated…), a pak v roce 1915 byla natočena první jazzová nahrávka v Chicago press, která se rychle ujala a najednou vznikla spousta významů slova v souvislosti s hudbou, které postupně převládly nad ostatními.  

OK je jedno ze slov, jehož původ je opředen mnoha teoriemi. Díky průzkumu Amerického lexikografa Allana Walkera Reada se ukázalo, že slovíčko nepochází ani z řeckého „όλα καλά“ (všechno v pořádku), ze skotského „och aye“ (oh yes), ani z latinského „omnis korrecta“ (all correct), ale bylo poprvé použito v Bostonských novinách v roce 1839. Mělo jít o zkratku oll korrect, zesměšňující all correct, údajně bylo tehdy v módě komolit slova. Místo toho, aby zkratka zmizela, přišla v roce 1840 kampaň prezidenta Martina Van Burena, jehož přezdívka byla Old Kinderhook podle jeho rodného města. Existoval také Demokratický OK klub, jehož členům se říkalo OKs a jejichž pokřik byl „Down with the Whigs, boys, OK!“ Díky použití slova v těchto dvou souvislostech během tak krátké doby, přišel prudký nárůst použití OK ve významu „v pořádku, dobrý.“ Postupně přišly i další významy, a OK se najednou v objevovalo např. v kontextu jako: „Are you OK with that?“ Zajímavé taky je, kolik vzniklo variant slova: okay, okey, ‚key, okie-dokie, okey doke(s), okey-cokey. Základní formou nicméně zůstává OK, se kterým se často potkáváme i při práci na počítači ve vyskakujících dialogových oknech.

V zajímavostech o původu nejrůznějších anglických slov bychom mohli pokračovat, pokud vás to zaujalo a chcete si procvičit angličtinu, určitě si knihu od Davida Crystala užijete. Pokud se na angličtinu necítíte, ale článek se vám líbil, neváhejte mi napsat a já pro vás ráda nachystám pokračování. 

Dana Jašková učí angličtinu, protože má ráda slova a jazyky a angličtina je pro ni svým způsobem domov. Nejvíc ji baví vnímat souvislosti a pomáhat je vidět i jiným, proto své postřehy sdílí na svých stránkách – Anglicky v kontextu.