Pokud vás baví jazyky a rádi o nich čtete, nemohla vás v posledních týdnech minout tahle debata. Kyjev, nebo Kyiv? Nebo snad Kyjiv? Charkov, nebo Charkiv? Lvov, nebo Lviv? Dněpr, nebo Dnipro? V češtině zažitá toponyma, která do jisté míry vycházejí z ruštiny – ne však zcela – najednou slýcháme a vídáme v jejich ukrajinské podobě. Na území, která byla tradičně dvojjazyčná nebo dokonce dominantně ruskojazyčná, začíná převažovat ukrajinština, řada lidí, kteří doma běžně mluvili rusky, přechází na ukrajinštinu a i ti, kteří ukrajinsky nevládnou úplně aktivně, mají potřebu vyjádřit svůj postoj někdy právě takovými drobnostmi jako jsou toponyma. Národní obrození v přímém přenosu.
Anglofonní svět zareagoval celkem pružně a v podstatě se nově setkáváte výhradně s ukrajinskými názvy. Jenže angličtina není čeština a vzhledem k izolačnímu charakteru jazyka snese prakticky cokoliv. Čeština je jiná, skloňuje, a tudíž víc řešíme, aby dané slovo nějak „zapadlo“ do systému.
Jak už to tak bývá, obě strany reagují poněkud hystericky… A já si vlastně můžu dovolit napsat tenhle článek, protože nejsem ani bohemistka, ani ukrajinistka, nejsem ani překladatelka, která by se tím trápila v textech, a nejsem ani novinářka, která by řešila, že celá věc je svým způsobem politikum. Jsem jen pozorovatel a můžu si svůj rádoby odstup dovolit.
Takže jaké jsou argumenty pro Charkiv? Vlastně už jsem je naznačila, je to především vyjádření proukrajinského/protiruského postoje a respekt vůči těm rodilým mluvčím, kteří si sami přejí zavedení ukrajinského názvu v cizích jazycích. (Buďme ale realisti, tahle debata o toponymech probíhá i na Ukrajině, čili ani tam ještě není úplně jasno.)
Pro Charkov naopak mluví skutečnost, že jsme na něj prostě zvyklí a že název se snáz zasadí do českého systému – tedy lépe se skloňuje. A navíc ukrajinské -i v dalších pádech alternuje s -o- a -e- (tedy Києва, Харкова, Львова). Pokud bychom tedy v druhém pádu říkali Kyjiva, Lviva, Charkiva, je to z ukrajinského pohledu špatně. Máme tedy dvě možnosti, buď se držet českého Lviv, bez Lvivu nebo si pamatovat Lviv, bez Lvova. Přirozené to češtině úplně není, ale kdo zvládnul na základce Zeus, bez Dia, jistě hravě zvládne i tohle.
Pro mě je ale v celé debatě asi důležité něco jiného. Něco, co se v českém kontextu často ztrácí. A to je skutečnost, že jazyk se neustále vyvíjí. Jazyk není v rukou domnělých expertů, ale lidí.
Zatímco já píšu tenhle článek a vy ho čtete, jazyk se mění. Ať chceme nebo ne, jazyk se mění pořád a je to jedna z jeho základních definic. Není statický. Je dynamický. A jakkoliv se může tohle tvrzení zdát triviální, není ani omylem. Čeština je totiž extrémně konzervativní. Češi jsou extrémně konzervativní. Nesnášíme změny, hlavně proboha ať všechno zůstane při starém! Koneckonců už dlouho se mluví o tom, že změny ve školství neblokuje ministerstvo, ale rodiče. Pro změny se u nás těžko hledá vůle.
Následující paralela možná nebude někomu připadat úplně vhodná, ale stejně vám to řeknu 🙂 Jedna z oblastí, kde nás čeká mnoho změn, je jazyk LGBT.
Mám kamaráda a je gay. Jednou mě upozornil, ať nepoužívám slovo homosexuál – že lidé, jichž se to týká, sami preferují slovo gay. Přiznávám, nevěděla jsem to. A já od té doby říkám gay, doma s dětmi taky říkáme gay a vlastně už jsem slovo homosexuál nepoužila, ani nepamatuju, nejspíš roky. Má to jediný důvod. Respekt. Respekt vůči kamarádovi, respekt vůči dalším lidem, kterých se to týká. A upřímně, z hlediska skloňování (což je častý argument proti Charkivu) není gay v češtině taky žádná hitparáda a chce to trochu zvyku, než to automaticky naskočí ve všech pádech. A co teprve, když to chcete napsat – psát o gayích prostě česky není vůbec jednoduché. Ale jde to!
Nemám problém s Charkovem, ani Charkivem. Zatím říkám normálně Charkov a Lvov, jak jsem zvyklá. A v nejbližší době to nehodlám měnit. Ale jestli se ukáže, že obyvatelé těchto měst si přejí, aby se v zahraničí zažil název Charkiv a Lviv, myslím, že s trochou dobré vůle si zvyknu celkem rychle 🙂
(Další debata, která mnoha lidem nedá spát, je samozřejmě na Ukrajině vs. v Ukrajině. Ale o tom zas někdy příště 🙂 )