Variace na Popelku se objevují snad ve všech kulturách již po staletí. Na světě tak existuje 300 až 3 400 verzí, které se od sebe sice liší, jejich jádro však zůstává stejné – všechny se točí kolem laskavé postavy, která ztratila jednoho z rodičů a je vždy nějakým způsobem utiskována svou nevlastní rodinou. Nakonec ale Popelce pomůže kouzlo, splní její nevětší přání a dobro zvítězí nad zlem.

Mezi Řeckem a Egyptem

Za úplně nejstarší Popelku je považován starověký příběh o řecké otrokyni jménem Rhodopis (Ῥοδῶπις) z konce 1. století př. n. l. Rhodopis je složeninou dvou řeckých slov: ῥόδον [rhódon], tedy růže a ὤψ (ṓps), v překladu oko. Rhodopis tedy doslova znamená růžovooká. Podobně byla vytvořena i slova γλαυκῶπις [glaukôpis] (šedooká) a βοῶπις [boôpis] (s velkýma očima), což jsou časté přívlastky řeckých bohyň Atény a Héry. V pověsti o Rhodopis se poprvé objevuje motiv Popelčina střevíce, přesněji řečeno sandálu, jejž orel odnese do egyptské Memfidy a hodí ho faraonovi do klína. Ten to vezme jako znamení, pošle služebnictvo do světa hledat majitelku sandálu a pak si ji vezme za ženu.

Čína – kosti místo oříšků

Jednu z nejstarších verzí Popelky rovněž najdeme v Číně, kde se již od devátého století traduje příběh mladé dívky Yeh-Shen, které umřela maminka. Jediným kamarádem čínské popelky Yeh-Shen se stala ryba, které Yeh-Shen věnovala hrst rýže. Když zlá macecha rybu zabije, Popelka posbírá rybí kosti a přeje si zúčastnit jarní slavnosti. S králem se ale Yeh-Shen na slavnosti ještě neseznámí, najde si ji sám díky ztracenému střevíčku, který mu donese prostý vesničan. Dál už se pohádka vyvíjí tak, jak ji známe – až na ten konec, kdy vesničané macechu a Popelčinu nevlastní sestru ukamenují.

Provinilá italská Popelka

Italská La Gatta Cenerentola, v doslovném překladu Kočka Popelka, je první evropskou Popelkou v psané podobě. Ve třicátých letech 17. století ji do svého pohádkového sborníku Pentamerone zařadil italský básník a sběratel lidové slovesnosti Giambattista Basile. Běžně je sice zvykem, že Popelka ztělesňuje dobro, v italské verzi to však není tak jednoznačné. Italská Popelka jménem Zezolla zavraždí macechu na radu své vychovatelky, která se pak stane Popelčinou druhou macechou, ale mnohem horší než předchozí. Po mnoha dalších peripetiích ale i tento příběh končí královskou svatbou. Jméno Zezolla pochází z neapolského dialektu a v moderní italštině je zdrobnělinou jména Lucrezia, které znamená zisk. Jak se ale do názvu dostala kočka, to už zůstává záhadou, protože se v pohádce ani jednou neobjeví.

Indiánská dívka s drsnou tváří

Popelka se dostala také k Algonkinovům – indiánskému etniku subarktické Ameriky. Indiánská Popelka žila se dvěma staršími sestrami, které ji záviděly její krásu a nutily ji pečovat o oheň tak dlouho, až měla spálené vlasy a tváře – v pohádce se proto Popelce říká doslova „dívka s drsnou tváří“. Místo prince v indiánské pohádce vystupuje kouzelný náčelník „Silný vítr“, který je pro všechny neviditelný, a má se oženit až s tou dívkou, která jej díky své dobrosrdečnosti a upřímnosti uvidí – s Popelkou. Poté, co se indiánská Popelka vykoupe v jezeře, popáleniny zmizí a dívka se za kouzelného náčelníka provdá. Její kruté sestry pak Silný vítr promění v osiky.

Nigerijská Popelka bez prince

Nigerijská Popelka jménem Chinye královskou svatbu vůbec nezažije. Když ji macecha pošle k řece pro vodu, potká starou ženu, která ji pozve do chýše s dýněmi. Na radu stařeny si vybere nejmenší dýni, kterou když doma rozbije, vysypou se z ní poklady. Chinye nevlastní sestra v záchvatu závisti najde chýši s tykvemi, vezme si tu největší, doma ji rozbije, ale místo pokladů tykev přinese strašlivou bouři, která zničí veškerý majetek. Chinye zůstane sama a rozhodne se svého bohatství využít pro pomoc vesnici. Poslání nigerijské Popelky je tedy trochu jiné – ukazuje nám, že když někoho potkáme, nikdy nevíme, s kým máme tu čest. Jen pro zajímavost, na rozdíl od Popelky, Chinye je zcela běžné nigerijské jméno spojované s těmi nejlepšími vlastnostmi.

Hadí princ ze Zimbabwe

V Zimbabwe je hlavním tématem Popelky příběh dvou sester – dobrosrdečné Nyashy a chamtivé Manyary –, z nichž každá odlišným způsobem usiluje o přízeň krále Nyoky. Ještě předtím, že se vydají do jeho království, se Nyasha při práci na zahradě spřátelí s kouzelným hadem, aniž by věděla, že je to ve skutečnosti převtělený král. Po cestě Nyasha pomáhá chudým a nemocným, zatímco druhá sestra bezohledně spěchá za králem. Na konci pohádky si král vybere Nyashu, ožení se s ní a sobecká Manyara je nucena stát se její služebnicí.

Francie – nejblíž k Disneymu

Nejslavnější animovaná podoba Popelky, která se s různými obměnami na televizních obrazovkách objevuje od roku 1950 dodnes, je založena na Cendrillon, francouzské Popelce, kterou v roce 1697 stvořil Charles Perrault. Celý název zní: Cendrillon, ou la Petite pantoufle de verre, tedy Popelka aneb skleněný střevíček. Za popularitu Perraultovy verze prý může zavedení netradičních detailů – dýňový kočár, víla kmotřička nebo skleněné střevíčky. Anglická Cinderella rovněž vznikla z inspirace francouzským názvem postavy, který je odvozen od francouzského cendre (popel). V angličtině sice pro popel existuje podobné cinders, častěji se ale používá slovo ashes.

Brutální německá Aschenputtel

Německá Popelka, které její písemnou podobu na začátku 19. století propůjčili bratři Grimmove, je ve srovnání s tou francouzskou o poznání odvážnější, v některých pasážích přímo hororová. Například když je Popelčiným sestrám střevíček příliš malý, musí si jedna useknout prsty a druhá patu. I přesto všechno jsou obě sestry s macechou zvány na Popelčinu svatbu, na kterou ale nedorazí, protože jim vrány vyklovou oči. Kromě Aschenputtel se Popelce v německy mluvících zemích říká také Aschenbrödel, což je jméno stejné postavy ve verzi Ludwiga Bechsteina z konce 19. století a objevuje se rovněž v německém překladu filmu Drei Haselnüsse für Aschenbrödel, tedy Tři oříšky pro Popelku z roku 1973.

Dlouhá cesta ruské Popelky

Do Ruska Popelka dorazila zhruba před 300 lety, své současné jméno Золушка [Zoluška], které v překladu doslova znamená „Popelka“, si ale získala teprve časem. Ve sborníku z 18. století se pohádka o Popelce objevuje pod názvem Сказка о корчаге, в которой золу содержат, který by se do češtiny dal přeložit jako Pohádka o kádi, ve které se skladují saze, přičemž káď na saze je v textu přezdívkou hlavní hrdinky! Inspirace pro další verze ruské Popelky už pramenila z francouzské verze, avšak přeložit Cendrillon se dlouho nedařilo. Jako nejbližší se v roce 1825 nakonec ukázalo Сандрильона, или Замарашка, kde Замарашка je starý výraz pro špindíru. Až v roce 1875 Popelka v Rusku poprvé vyšla jako samotná kniha pod názvem Золушка или волшебный хрустальный башмачок (Popelka aneb kouzelný křišťálový střevíček).