1) Němčina je nejrozšířenější mateřský jazyk v EU – od dětství německy hovoří 20 % jejích občanů. Dalších 10 % Evropanů se němčinu naučilo jako cizí jazyk. Oficiálním jazykem je němčina v 6 zemích: Německu, Rakousku, Švýcarsku, Lucembursku, Lichtenštejnsku, Belgii a v italské provincii Alto Adige (německy Südtirol). V celém světě je tak kolem 100 milionů rodilých mluvčích němčiny a dalších 130 milionů se němčinu naučilo jako cizí jazyk. Početné německé menšiny žijí ve 42 zemích světa, takže se s němčinou prostě neztratíte!
2) Asi nejexotičtějším místem, kde na němčinu narazíte, je Namibie, země na jihu Afriky, která byla mezi léty 1884 až 1919 německou kolonií s názvem Německá Jihozápadní Afrika. Na rozdíl od jiných kolonií Němci v Namibii viděli obzvlášť velký potenciál, a tak kladli velký důraz na germanizaci místních obyvatel. Dodnes v Namibii žije zhruba 30 000 lidí s německými kořeny a německý vliv je vidět mimo jiného v názvech ulic, v jídelních lístcích nebo architektuře. Němečtí misionáři zároveň písemně ukotvili řadu místních jazyků, na jejichž gramatice i slovní zásobě jsou stopy němčiny dodnes poznat. Pokud vás podobná tematika zajímá, doporučujeme knížku Als Humboldt lernte, Hawaiianisch zu sprechen.
3) Jedním z unikátů němčiny je ß neboli „ostré es“. Vyvinulo se ve 14. století, aby nahradilo kombinaci SZ – proto se mu německy říká Eszett. Bylo vytvořeno ze dvou grafémů tehdejší novogotické německé abecedy (s názvem fraktura): dlouhého S, zapisovaného jako ſ a Z, zapisovaného jako . Schválně se někdy podívejte na názvy ulic v Berlíně, kde je původ téhle hlásky dobře rozpoznatelný: ſʒ. Jak se které slovo bude psát, stanovila ale až pravidla v roce 1901. Do té doby každý jednoduché S s tím ostrým libovolně zaměňoval. Další zvláštností ostrého es je to, že existuje pouze jako malé písmeno a často se proto na billboardech z typografických důvodů nahrazuje dvěma jednoduchými S.
4) Německý text poměrně spolehlivě rozeznáme taky podle toho, že se v něm všechna podstatná jména píšou s velkým písmenem. Nebylo tomu tak ale vždycky… Ve středověkých rukopisech se velikost písma používala pouze k ozdobným účelům a velká písmena se více méně omezovala jen na iniciály. Postupně se ale začala používat ke zvýraznění některých důležitých slov, a zatímco v jiných jazycích se v 17. století pravidla velkých písmen omezila jen na začátek věty a podstatná jména vlastní, v němčině se prosadilo u všech podstatných jmen, aby se prý text lépe četl. Zajímavé je, že tohle pravidlo neprosazovali lingvisté, ale spíš tiskaři. Od té doby se však taky pravidelně objevovaly návrhy na jeho zrušení.
5) Jedním z nejtěžších, ale i nejzajímavějších rysů němčiny jsou rody podstatných jmen. U některých slov je to dokonce právě rod, který rozhoduje o významu – die Steuer (daň) x das Steuer (kormidlo), der Leiter (vedoucí) x die Leiter (žebřík), der Taube (neslyšící) x die Taube (holubice) a poměrně dost dalších. Zároveň existují i vícerodá slova. Hodně z nich pochází z oboru gastronomie: např. der i das Bonbon, der i das Gulash, der i die Paprika atd. Na nevyrovnaný rod narazíme taky často u přejatých slov – např. das i der Blog, der i das Poster, der i das Laptop. Topovka je ale Joghurt, který na různých místech Německa najdeme ve všech třech rodech!
6) Stejně jako snad všechny jazyky, i němčina dala světu několik slov, která se teď mezinárodně používají. Příkladem je třeba Müsli. Tuhle snídaňovou pochoutku skoro před 100 lety vymyslel švýcarský lékař Maximilian Bircher-Benner. Samotný název má ale mnohem hlubší kořeny. Jde o zdrobnělinu od Mus, archaismu označujícího kaši, který v jisté podobě existoval už kolem roku 1 000 n. l. Další německá slova, která dobyla svět, jsou např. Strudel, Kitsch, Bunker, Leitmotiv, Wunderkind, Kindergarten, kaputt, Kiosk…
7) I v němčině jsou unikátní, nepřeložitelná slova. Jako nejčastější příklad se uvádí dvojice Fernweh a Heimweh. Obojí znamená jistý druh „bolesti“ (die Weh) – ta první vyjadřuje touhu vyrazit někam daleko na cesty, ta druhá naopak stesk po domově. Další složeniny jsou sice méně poetické, ale o to zábavnější – např. innere Schweinehund (vnitřní prasopes) může za to, že se někdy nemůžeme dokopat k práci, Schnapsidee (alkoholový nápad) se ve střízlivém stavu už nezdá tak dobrý jako včera večer a tzv. Fingerspitzengefühl (pocit na konečcích prstů) je nutné mít v situacích, kdy se musíme chovat obzvlášť taktně, ohleduplně a opatrně.
8) To, co se v češtině musí složitě opisovat, dokáže němčina vyjádřit jedním slovem – např. „klíč od poštovní schránky“ se německy řekne Briefkastenschlüssel, „obecní daň z nemovitosti“ je Gemeindegrundsteuer, a „pečeně z divokého kance“ Wildschweinbraten . Protože je tahle metoda extrémně produktivní, můžeme si nová slovíčka tvořit ad hoc a stejně tak rozumět slovům, která vidíme poprvé. Nekonečná tvorba (a rovněž zanikání) složenin je taky důvodem, proč se skoro nedá spočítat, kolik slov vlastně němčina obsahuje celkově – nejčastěji se uvádí 300 až 400 tisíc. Zrovna tak jsou pře o nejdelší německé slovo, které se může ostatně pokusit vytvořit každý z nás…
9) Když se řekne němčina, mnohým vytane na mysli „nekonečné“ množství dialektů. Ale není dialekt jako dialekt! Stejně jako je oficiálně kodifikovaná britská a americká angličtina, existuje i spisovná rakouská němčina (österreichisches Hochdeutsch) a švýcarská němčina (schweizer Hochdeutsch). Tyhle formy se lehce liší v gramatice, slovní zásobě, pravopisu i výslovnosti. Když tedy uslyšíte někoho říkat Matura místo německého Abitur, Jänner místo německého Januar nebo Erdapfel místo Kartoffel, nejsou to dialektální slovíčka, ale výrazy ze standardní rakouské němčiny. Švýcaři zase třeba místo Fahrrad říkají Velo, místo Bahnsteig používají Perron, a místo Autoreifen se říká Pneu.
(Pro rakouskou němčinu mrkněte na skvělý videokurz na Nemcinaprozivot.cz)
10) Jak v němčině chybují cizinci, to se dobře ví, ale na čem dokážou „ulítnout“ i rodilí mluvčí? Samozřejmě nelze generalizovat, ale podle různých diskuzí je to např. zaměňování als a wie při srovnávání: Ich finde, das Schnitzel schmeckt viel besser wie das Steak (správně má být als). Poměrně hodně Němců prý taky používá nesmyslný superlativ einzigste, tedy „nejjedinější“, místo správného einzig. Další chybou může být i nesprávné použití předložky do ve spojení s obchody – Ich gehe nach Aldi. místo správného Ich gehe zu Aldi. Čím víc Němců taky chybuje při skloňování ve druhém pádu, z čehož mimo jiného vznikla celá kniha: Der Dativ ist dem Genitiv sein Tod.