Pojďme se podívat na „angličtinu“ anglických panovníků….
Vilém Dobyvatel (1066-1087)
Po dobytí Anglie Normany v roce 1066 získala roli úředního jazyka na dalších zhruba 300 let francouzština, přesněji řečeno její normanský dialekt. Angličtina zůstala jazykem lidu, zatímco francouzština fungovala jako jazyk dvora, šlechty a parlamentu. Dědictvím tohoto dlouhého období je zhruba 10 000 normanských slov v dnešní angličtině. Rozdílné společenské postavení obou jazyků je dodnes vidět na názvech některých řemesel – zatímco pekař (baker) nebo obuvník (shoemaker) mají anglosaský původ, krejčí (tailor) nebo obchodník (merchant) jsou převzata z francouzštiny.
Jindřich IV. (1399–1413)
Je považován za prvního britského panovníka, jehož mateřštinou byla angličtina. Jindřichovi předchůdci staré angličtině pouze pasivně rozuměli, od 14. století už ale britští panovníci začali být více či méně dvojjazyční. Po roce 1362 se totiž angličtina stala oficiálním jazykem parlamentu, a proto už museli zákonodárci včetně krále ovládat angličtinu natolik dobře, aby v ní mohli vést důležitá jednání.
Jindřich V. (1413–1422)
Definitivně ukončil užívání francouzštiny na královském dvoře a od dobytí Anglie Normany byl prvním králem, který používal angličtinu ve své osobní korespondenci. Otevřeně prosazoval angličtinu ve státních správně a oficiální komunikaci. Za jeho vlády se prosadila tzv. Chancery Standard English neboli „kancléřská angličtina“, což byla písemná angličtina dokumentů, které v 15. století připravovali pro krále úředníci londýnské kanceláře. Protože se do té doby všechny důležité listiny psaly latinsky nebo francouzsky, představovala Chancery Standard English základ pro spisovnou angličtinu, která se pak rozšířila do knih po založení první tiskárny v roce 1476.
Jindřich VIII. (1509–1547)
Ve srovnání se svými předchůdci vynikal úctyhodnou znalostí 6 cizích jazyků. Žádný jazykový nadšenec to údajně nebyl, ale učil se velmi rychle. Protože se už narodil do anglicky mluvicího prostředí, jeho mateřštinou byla standardní angličtina, která se dokonce od té dnešní nelišila natolik, aby mu současní mluvčí neporozuměli. V 5 letech se začal učit cizí jazyky, z nichž na velmi vysoké úrovni ovládal latinu, francouzštinu a španělštinu. Kromě toho existují domněnky, že do určité míry komunikoval také italsky, starořecky a německy. O Jindřichovi VIII. se říkalo, že měl encyklopedickou paměť a vytříbený smysl pro detail. Francouzštinu používal zejména při diplomatických setkáních a španělsky mluvil se svou manželkou, španělskou princeznou Kateřinou Aragonskou.
Alžběta I. (1559–1603)
Zatímco její otec Jindřich VIII. ovládal 7 jazyků, Alžběta jich uměla celkem 11, z nichž 5 byly jazyky národů, kterým vládla: angličtina, velština, kornština, skotština a irština. Velšsky se naučila od své první guvernantky, denně absolvovala soukromé lekce francouzštiny, řečtiny a latiny. Později se také naučila španělštinu, a kromě toho byla schopna komunikovat vlámsky a italsky. Své jazykové znalosti naplno využila při utváření britské zahraniční politiky. Předpokládá se dokonce, že právě znalost španělštiny Alžbětě pomohla porazit španělskou Armadu v roce 1588. Alžběta I. byla taktéž vášnivou překladatelkou – jako novoroční dárek pro svého otce přeložila několik modliteb do francouzštiny, latiny a italštiny.
Vilém III. Oranžský (1689–1702)
Mateřštinou Viléma III. Oranžského byla nizozemština. Nenaučil se ji však od matky, ale několika holandských guvernantek. Plynule ovládal také francouzštinu a během elitních studií si osvojil vlámštinu, němčinu, španělštinu a latinu. Angličtinu však navzdory svému úsilí nikdy pořádně neovládl, i když měl anglickou matku a manželku. Během vlády mu v běžné komunikaci s ministry a poddanými pravděpodobně pomohla hlavně podobnost angličtiny s nizozemštinou.
Jiří I. a Jiří II. (1714–1760)
Neboli dva britští panovníci, jejichž mateřštinou byla němčina. O Jiřím I. často panují domněnky, že anglicky vůbec neuměl, a právě proto dával přednost německým poradcům. Kvůli jazykové bariéře údajně v kultuře preferoval pantomimu. V posledních životopisech ale probíhá jakási rehabilitace královy angličtiny, neboť se podařilo dohledat několik dobových komentářů, které jeho znalost anglického jazyka naopak chválí. I když Jiří I. nikdy nepřestal preferovat francouzštinu a němčinu, chápal, že pro prosperitu dynastie je důležité, aby další generace už jazykovou bariéru nezažívaly. Kvalitní výuku angličtiny proto zajistil pro svého nástupce Jiřího II.
Jiří III. (1760–1820)
První z Hannoverské dynastie, pro nějž se angličtina stala mateřštinou. Narodil se v Anglii a do Německa se nikdy ani nepodíval. Z rodinných dopisů vyplývá, že už v osmi letech uměl v obou jazycích psát. Stejně jako mnoho jeho předchůdců studoval francouzštinu a latinu. Od svého německého původu se veřejně distancoval a sám sebe prohlašoval za Brita.
Královna Viktorie (1837–1901)
Od své matky, německé princezny Viktorie Sasko-Kobursko-Saalfeldské, první tři roky slýchala hlavně němčinu. Pak se její matka rozhodla, že se dceři do budoucna bude víc hodit angličtina, a tak přepnula do angličtiny. Viktorie se už ale německého přízvuku nikdy nezbavila, i když si na anglickou výslovnost najímala soukromé učitele. Německy mluvila v soukromí se svým německým manželem a němčinu se muselo naučit také všech devět královniných dětí. Díky soukromým učitelům si královna osvojila francouzštinu, italštinu, latinu a od svého indického sluhy se naučila hindštinu, ve které si ke konci života psala dokonce deník – více v článku.
Alžběta II. (1952–2022)
Nejdéle vládnoucí britská panovnice kromě angličtiny plynně ovládala pouze francouzštinu, kterou se v dětství naučila od své guvernantky. Za svou vládu dokonce pronesla několik francouzských projevů. Královnin manžel, Princ Filip, měl širší jazykové znalosti – vyrůstal obklopen angličtinou, němčinou a dánštinou.