Někdy mě otázky čtenářů Jazykového koutku zaskočí:

„Tak co, máš nějaký nový jazyk?“

„Neděláš už na té finštině nějak dlouho?“

„Které jazyky máš ještě v plánu?“

„Kolik hodin denně se učíš?“

Lidé dobří, já mám co dělat se svými „starými jazyky“! Už dlouho jsem žádný nový jazyk nepřidala a v závěru článku vám také řeknu, proč. Takže co vlastně dělám, když „nic“ nedělám?

• každý večer německý seriál, aktuálně Nord Nord Mord, cca hodinu a půl denně
• ve vaně a u vaření videa polsky, řecky nebo španělsky – tady nejde o to, že chci procvičovat konkrétní jazyky, ale spíš o to sledovat věci, které mě baví, viz Co mi zaručeně zvedne náladu), cca dvě až tři hodiny týdně
• před spaním čtu německy, polsky a spíš výjimečně anglicky cca půl hodiny denně
• ve čtvrtek finské dopoledne – ráno se snažím nedávat si žádnou práci a koukat na videa, dělám domácí úkoly z finštiny, a od 11 mám kurz s Emou Stašovou, celkem cca dvě a půl hodiny
• psaní deníku – většinou finsky a když jsem unavená, tak řecky nebo německy, cca dvě hodiny týdně (nepíšu každý den)
• pracovně: aktuálně učím jen řečtinu a strávím s ní zhruba 15 hodin týdně

Co z toho vyplývá?

• Že je to rutina kombinovaná s velkou dávkou improvizace, je v tom pravidelnost, ale i dostatečně velký prostor pro to, co se mi chce, nebo nechce.
• Že se Lucka málo učí a víc ji baví číst, psát a koukat. Na druhou stranu mi hodně pomáhá, že nikdy nejsem pasivním účastníkem, ať už dělám cokoliv, pořád u toho píšu, vyhledávám, mluvím, napodobuju.
• Že část je daná tím, na čem se shodneme s partnerem – na německé seriály koukáme, protože němčina je jazyk, který oba umíme na podobné úrovni a dostatečně dobře, aby si člověk sledování čehokoliv užil. Zní to trochu jako kompromis, ale ve skutečnosti němčinu oba dva milujeme, takže to zas takový kompromis není.
• Že tam některé jazyky chybí úplně. Bohužel je to tak. Aktuálně například nedělám nic s italštinou, katalánštinou nebo třeba nizozemštinou. Z hlediska fungování paměti to v pořádku určitě není a zejména u těch jazyků, které má člověk do úrovně A2, případně i začátek B1, hrozí, že o ně prostě přijdete. Jenže co naplat, priorita je nasytit děti, vydělat peníze, někdy se taky vyspat a najíst a den má jen 24 hodin. Nicméně je velice zajímavé, že i když mi tyhle tři jazyky „stojí“ v podstatě stejně dlouho dobu, tak například italštinu nemám nejmenší problém nahodit a celkem i zní k světu, zatímco za svou katalánštinu bych se hanbou propadla. U nizozemštiny je problém ještě jinde, strašně moc se mi tluče s němčinou, takže bych skoro řekla, že se jí vyhýbám záměrně 🙂

A co nové jazyky? 

Láká mě to, ne že ne. Možná si vybavíte moje letošní výlety do dánštiny a estonštiny, ale snažím se držet zkrátka. Mám takové období, že mě víc baví cizelovat ty jazyky, které už hodně dobře umím. Ono totiž i na úrovni C je ta škála ohromně široká a dá se to vylepšovat donekonečna. Miluju frazeologii a kreativní práci s jazykem, a nějaký čas to přece jen trvá, než se člověk naučí „zakomponovat“ je do jazyka.

Pravda je tedy taková, že jsem nový jazyk nepřidala už tři roky. Poslední byla finština v roce 2019 a polština v roce 2020. Finsky jsem s odřenýma ušima A2, polsky někde na rozhraní B1 a B2. Pokud nejste fanoušci Evropského referenčního rámce, tak to znamená prostě jen tolik, že finsky si moc v pohodě nepokecám, zatímco polsky ano. Stejně tak si finsky nemůžu na pohodu pustit video, film nebo seriál, zatímco polsky ano. Čili základní podmínka k přidání dalšího jazyka (tedy dotáhnout ten předchozí na B1) splněna není, a mně se to vlastně hrozně hodí 🙂

Kouzelný prsten

No a kdyby se mi podařilo finštinu dotáhnout na B1 a já měla volné ruce, nebo by měl den zničehonic 48 hodin, nebo bych měla kouzelný prsten a mohla si něco přát, tak by to byl určitě některý z těchto jazyků: estonština, jidiš, baskičtina, lucemburština, hebrejština.