Z němčiny jsem maturovala. Kdo znáte provařenou filmovou scénu Zimoj ja guljaju v parke, máte poměrně blízkou představu, jakých germanistických výšin jsem se dotkla, nicméně s pomocí mapy a s vědomím, že nemám co ztratit, jsem zkouškou prošla.

Do Švýcarska jsem se stěhovala dvacet pět let poté. Nejdřív vzala za své moje představa, že se jedná o německy mluvící oblast. V toku řeči ucho sem tam zachytí jakýsi germanismus, ale s tím, co rozumíme pod pojmem němčina, to nemá mnoho společného. Pak vzala za své naděje, že alespoň písemná stránka bude srozumitelná.

Švýcaři právě prožívají jazykové obrození svého druhu. Donedávna byl dialekt užíván pro ústní (a neformální) projev, písemná forma se držela spisovné němčiny. Mluvilo se švýcarsky, psalo se německy. S rozvojem WhatsAppu, Snapchatu a mnohých dalších neformálních psaných kanálů si dialekt najednou hledá a nachází písemnou formu co nejbližší formě mluvené. Za pochodu se ustavují pravidla zápisu (neformalizovaná) s jediným cílem – co nejsnazší srozumitelnost a tedy zápis co nejbližší mluvené formě. Pro mě fascinující, být naživo svědkem vlny jazykové emancipace. Tendence zapisovat texty v dialektu nejsou nové, ale jednalo se spíš o folklór či literaturu než o hledání každodenní formy písemné komunikace. K té sloužila němčina.

Ráda bych vám trochu ujasnila názvoslovný zmatek. Jak mnozí víte, švýcarská němčina, Schwyzerdüütsch, nemá jednotnou podobu. Jedná se o vícero dialektů více či méně sobě podobných, mluvených na území Švýcarska, žádný z nich není povýšen do oficiálního kódu, tedy nemá závazná pravidla. Něco jiného je Schweizer Hochdeutsch, to je regionální varianta spisovné němčiny (s určitými zvláštnostmi ve slovní zásobě a s poněkud odlišnou výslovností) . Ve Schweizer Hochdeutsch dostanete oficiální informace ze školy. I zde se najde prostor pro veselé příhody. Na seznamu školních pomůcek potřebných již první den školy stálo mimo jiné Finken. Pogooglila jsem a poté si snažila v hlavě srovnat, k čemu bude mému dítěti koroptev, kde se dá narychlo sehnat a zda má být živá. Nebudu napínat, bylo mi jasné, že půjde o nějaký jazykový žert, a ano, jednalo se o bačkory.

Schwyzerdüütsch je obecné označení všech místních dialektů, ale mluvčí, chtějí-li svůj dialekt láskyplně nazvat, případně myslí jeden konkrétní dialekt, mu říkají Mundart. S mundartem jsme zažívali veselé příhody. Přišel syn ze školky a vehementně se dožadoval čehosi, co jsme nikdo  nebyl schopen dekódovat. Ve školce se totiž mluví pouze mundartem, děti si standardní němčinu osvojují až ve škole. Syn, němčiny neznalý, trval na svém foneticky naučeném slově, a to něco že prý bude třeba přinést v Cíštig. Delším vyšetřováním bylo zjištěno, že Cíštig se kamarádí s Dunštigem a Mentigem a byli jsme na stopě aspoň časového určení. Co to chtěl v úterý donést, na to jsme tehdy nepřišli.

Tip pro ty, kteří by si curyšský mundart rádi poslechli, zde.

Jak se mundart píše?

Důležitá poznámka: zachycené texty jsou spontánní texty osmáků ZŠ, včetně neřešených překlepů, nechtěná činnost automatického korektora… tedy studijní materiál, v němž je třeba počítat s chybovostí. Taky se stupněm zralosti, podobně jako osmáci čeští si velmi nezatěžují hlavu stylistikou či používáním čárek. Ale hlavně, jedná se o písemnou komunikaci internetovou nacházející se na hranici s komunikací mluvenou, kde rychlost reakce je důležitější než stylistická vybroušenost.

Jedná se o dialekt jedné obce na břehu curyšského jezera.

«Und die wo nöd bestande hend tuet mer leid mached eif den im dritte Jahr nomal»

Co vidíme? Inu, vypadá to jako němčina. Trochu.

1. Zápis vychází z psané němčiny. Jak jinak, je to forma německojazyčným Švýcarům nejbližší. Vzdělání proběhlo v němčině, fonologie je taky němčině blízká.
2. Ne vždy dodržuje hranice slov. Nomal není normal, ale noch mal. Jde-li o jeden zvukový celek, je občas psán dohromady. Naopak aby se jedno německé slovo psalo rozděleně, s tím jsem se nesetkala.
3. Charakteristické rysy (odlišující mundart od němčiny) jsou zachyceny co možná nejvěrněji: dvojhlásky tuet, specifické formy slovesné: mached (3 os. pl.), specifické výrazy lexikální: nöd (nicht) (i když tady by se dalo uvažovat, jde-li o lexikální nebo fonetickou zvláštnost, ale nechme to germanistům).
4. wo namísto vztažného die, welche je typický rys dialektu, ale nic zvláštního z hlediska písemné formy.

Nüme so viil Hans meischte scho gmacht

5. Nüme – viz bod 2 (Nicht mehr). Podobně lze vidět soviil.
6. viil – protože vyslovované dvojhlásky jsou charakteristické pro švýcarské dialekty, tam, kde se nevyslovují, se tedy ani nepíšou, a to i když spisovná forma němčiny si psanou dvouhlásku uchovala, ač ji nevyslovuje.
7. Hans považuju za automatickou korekturu, možná vtip ponechaný záměrně, a zkratku pro Hausaufgabe, kterou můžeme zařadit do chyb. Běžně se totiž pro domácí úkol používá slovo Uufzgi.
8. scho = schon. Koncové N se často nevysloví, i v infinitivu, zase se jedná o zachycení zvukové podoby.
9. gmacht. Zachycené oslabení nepřízvučné samohlásky, typický rys dialektu (a zároveň často bývá diftongizované přízvučné samohlásky: gnueg).

Aber alli wo nd bestande hend gönd no go überprüäfe

10. 10. gönd no go überprüäfe = (sie) gehen noch überprüfen gehen. Tohle je můj oblíbený a nepochopitelný gramatický rys Mundartu. Říkám tomu z nedostatku termínu slovesná duplicita, bývá to běžné se slovesy pohybu, zejména „jít“, a pokouším se tomu přijít na kobylku. Vážně, dvakrát je použito ve větě sloveso „jít“, jednou z toho ve dvojitém infinitivu. Kdo jste germanista a máte rád terénní výzkum, tohle by si zasloužilo prošetřit. Ve chvíli, kdy se na to mluvčích zeptám, se obvykle zarazí, zopakujou si tu strukturu a pak sami s podivením řeknou, no jo, my to vážně říkáme dvojitě.

Bin grad nöd dihei bin in Bern aber ich chum erscht so am 20:00 hei also chan erscht denn schicke

11. chum (komme), chan (kann) – charakteristické hrdelní ch se zapisuje (nejspíš z nedostatku lepšího grafému) spřežkou ch. Hláska ve slově ich a ve slově chum zní odlišně.
12. dihei, hei (nach Hause, zu Hause) – první se píše dohromady, i když se v jedné větě sejdou oba tvary.

Když si shrneme typické rysy psaného mundartu:

– rysy rozdílné od standardizované němčiny se zapisují foneticky, tak, aby byl rozdíl viditelný a zvuková podoba dialektu co nepřesněji zachycená (erscht, meischte)

– rysy v obou kódech shodné se zapisují víceméně shodně, ač k tomu není fonetický důvod (bestande). Tyto dva body spolu vedou k nejednotnému zápisu, kdy pro tutéž hlásku je jednou použita fonetická forma scht, podruhé st. 

– hranice slov u výrazů, které se vyslovují jako jeden lexikální celek, není často dodržována (nomal)

– žádné speciální znaky pro charakteristické hlásky, používá se co nejbližší zápis existující v němčině, a to i tam, kde se jedná o hlásku dost foneticky rozdílnou (ich, chum).