„Malá encyklopedie Balkánu“ – přehled etnik a o něco níže také přehled jazyků Balkánu

Přehled etnik žijících na území Balkánu

Albánci

Albánci jsou pravděpodobně potomky ilyrských kmenů, které v době příchodu Slovanů snad ještě mluvily ilyrskými dialekty, postupně se stále více latinizovaly. Ve středověku sestoupili z hor, aby se znovu usadili v rovinách, a dochází tak ke konfliktu Albánců se Slovany, který je živý především v oblasti Kosova. Od 11. století se pro ně vžilo označení Albani či Arvani, oni sami si říkají Škipetaři (toto označení nacházíme také například ve starší české literatuře). Od jejich zahnání do hor se profilují dvě hlavní skupiny- Gegové a Toskové. Od poloviny 15. století je velká část severního Řecka osídlena Albánci, podílí se na tradicích a na kulturním vývoji, tento podíl však novořecký nacionalismus neuznává.

Arumuni

Arumunská otázka vzniká především v souvislosti s rumunskou otázkou (Rumuni mají vlastní stát až od roku 1859). Jedná se o pastevecký, kočovný národ, jehož tradice je zaznamenávána  a přenášena především ústně a proto o nich máme nedostatek informací. Největším arumunským městem bylo snad kolem roku 1750 Moskopolis. Neumíme dnes dost dobře říct, do jaké míry je toto město legendou a do jaké míry opravdu bylo tím arumunským intelektuálním centrem. Arumunské komunity žijí také v Řecku, kde jsou helenizováni a jejich počty nejsou uváděni ve statistikách, oficiálně se jedná o Řeky. Můžeme se setkat s označením Ellhnoblacoi. Dnes jich je asi 0, 5 milionu a jsou donuceni k usedlému způsobu života. Velká část žije v zahraničí, kde jsou také často vedeni jako Řekové. Arumuni jsou schopnými obchodníky.

Bulhaři

Původně šlo o turkický kmen kočovných pastevců, které vedl chán Asparuch. Kolem roku 680 překročili Dunaj a postupně si podmaňují rozsáhlé území (Valašsko, Podunajské Bulharsko, povodí řeky Marici,…) Jejich hlavním centrem se stává město Pliska. K ovládání tak velkého území potřebují stále více vojáků a proto nabírají Slovany, kteří nakonec tvoří 90% obyvatelstva těchto území a původně turkický kmen poslovanští.

Chorvaté, Srbové

Tvoří druhou vlnu slovanského osídlení. Přicházejí ze severu, ze střední Evropy, na začátku 7. století. Jsou mnohem organizovanější než první slovanská vlna. Patrně byli blízkými sousedy i ve svých původních sídlech.

Istrorumuni

Obecně se dnes přijímá názor, že Istrorumuni jsou potomci balkánských Rumunů. Někteří lingvisti tedy považují Istrorumuny za původní etnikum (například S. Puşcariu se domnívá, že Istrorumuni nepřišli z dákorumunského prostředí a jsou potomky románské populace z oblasti dnešního Srbska, po etapách se v 14. a 15. století vydali na západ) a jiní za nepůvodní etnikum (například O. Densuşianu, tvrdí, že jde o Dákorumuny z oblasti Banátu, Západních hor a Biharu, kteří se postupně přes Srbsko přesouvali na západ až k Istrii, snad v 10. století- v istrorumunštině se totiž nevyskytují maďarské prvky). Mluvčí istrorumunštiny žijí na Istrii. Původně se vyskytovali na celém území poloostrova, dnes jsou to především dvě oblasti oddělené od sebe pohořím Učka (Monte Maggiore).

První z oblastí se nazývá Čićarija a je reprezentována jedinou vesnicí Žejane (istrorumunsky: Jeiăni). Zde se mluví tzv. severním subdialektem. Tato oblast je konzervativnější v jazyce i v tradicích vzhledem ke své špatně přístupné poloze.

Druhá oblast se nachází jihozápadně od Učky v údolí Boljunčica (istrorumunsky: Bolunciţa). Za centrum jižního subdialektu se považuje vesnice Šušnjevica (istrorumunsky: Şuşnieviţa). Za istrorumunské se v okolí považují také tyto vesnice: Nova vas (Noselo), Jasenovik (Sucodru), Letaj (Letai), Kostrčan (Costărcean), Brdo (Bărdo) s osadami: Dolinšćina (Dolinşcina), Brig (Brig), Perasi (Perasi), Zankovci (Zankovţi). V konverzaci byl dialekt zaznamenán ještě v lokalitě Gradinje (Gradinie) a Grobnik (Grobnic). Oblast kolem Šušnjevice je také nazývána Val d´Arsa nebo Valdarsa

Megleno-rumuni

Jedná se o stále méně početnější románské etnikum žijící v údolí Moglená, mají podobný osud jako Arumuni, víme však o nich podstatně méně. Často bývají mylně počítáni mezi Arumuny.

Slované

První vlna proniká na Balkán kolem poloviny 6. století. Historické prameny se pozastavují především nad jejich množstvím. Vedou venkovský, spíše zemědělský způsob života. Města, která dobývají, nejsou schopni obývat, a častěji se usazují v rozptýlených vesnicích kolem dobytých městských center. První staletí přítomnosti Slovanů na Balkáně bývají v literatuře označována jako „temná staletí“, po tuto dobu se Byzantinci stahují a šíří se přírodní náboženství. Slované společně s Avary pronikají dále do vnitrozemí a roku 626 obléhají Konstantinopol. Weithmann upozorňuje, že pro tuto vlnu osídlení je typická jakási tajemnost, u Slovanů se nesetkáváme se jmény bojovníků nebo hrdinů a neznáme ani jména těchto kmenů, kromě těch, která jim dali Byzantinci. Slované nemají centrální svrchovanou vládu, nespojují se do větších kmenových svazů a nestaví společné vojsko, proto pro ně byzantští kronikáři nemají pochopení a hodnotí tento stav jako „demokracii“. V druhé vlně přicházejí Chorvaté a Srbové.

Valaši

Jedná se o původní balkánské etnikum, snad romanizované Thráky, které bylo s první silnou slovanskou vlnou vytlačeno do hor, a stali se z nich postupně kočovní pastevci. Dnes jsou potomci Valachů nazýváni Arumuny. (Ale často se setkáváme se zaměňováním.) V pozdním středověku sestoupila část Valachů z hor, aby se znovu usadili v rovinách, a dochází tak ke konfliktu se Slovany, který je dnes více méně latentní.

Pro upřesnění počtu obyvatel jednotlivých národů doporučujeme www.ethnologue.com

Přehled jazyků Balkánu

(Tento text je syntézou již dříve zde uveřejněných textů)

ALBÁNŠTINA

Albánština (gjuha shqipe) je jazyk téměř 6 milionů lidí, žijících převážně na území Albánie a Kosova, menšinově potom také v dalších balkánských státech (Makedonie, Řecko, Srbsko) a v Itálii. V samotném albánském státě žije z tohoto počtu tři a půl milionu Albánců.

Albánština je indoevropský jazyk, ač tak možná na první pohled nevypadá. Prošla totiž složitými hláskovými změnami. V rámci indoevropské jazykové rodiny tvoří svoji vlastní větev bez bližších příbuzných. Albánština je spojována s ilyrštinou, nicméně nelze to dobře prokázat. S jistotou můžeme říct jen to, že albánština je pokračovatelem některého paleobalkánského jazyka. Později byla albánština v kontaktu s mnoha jazyky, z nichž některé ji ovlivnily výrazněji a jiné méně výrazně. Římská kolonizace vtiskla albánštině její dodnes patrnou romanizovanou podobu, později během tzv. temných staletí (5.-8. století) byla albánština v intenzivním kontaktu se slovanskými jazyky a také turecká okupace (15.-19.století) zanechala v albánském jazyce mnoho stop. Všechny tyto jazykové vrstvy rozpoznáváme především v lexiku.

Albánština tedy nemá blízké příbuzné, avšak sdílí některé formální prvky s dalšími balkánskými jazyky v rámci tzv. balkánského jazykového svazu. Albánština má v tomto směru významné isoglosy s rumunštinou, o něco méně pak s bulharštinou a makedonštinou a ještě méně s novořečtinou a srbštinou. Jedná se především o jevy morfosyntaktické.

Albánský spisovný jazyk vzniká poměrně pozdě. Albánština se sice stala úředním jazykem prvního samostatného albánského státu (1912), ale vzhledem ke složité politické situaci mladého státu nebyla tehdy jazyku věnována dostatečná pozornost. K systematickému zavádění a kultivování albánského jazyka dochází až po roce 1944, kdy se k moci dostává komunistická strana v čele s Enverem Hoxhou. Děje se tak samozřejmě z ideologických důvodů.

Jazyk tvoří významnou součást albánského národního uvědomění. Je základním rysem určení národní příslušnosti. Toto konstatování může znít triviálně, ale přímo na Balkáně máme případy, kdy tomu tak není (například Chorvati, Srbové a Bosenci se odlišují na základě náboženské příslušnosti, přestože hovoří jedním jazykem). Významná je také idea autochtonnosti Albánců. Albánci si jsou vědomi skutečnosti, že jejich jazyk je velmi starý. Svůj původ odvozují od Ilyrů, Thráků nebo jiných paleobalkánských národů. Tato myšlenka je aktuální pro albánský nacionalismus, neboť souvisí s tvrzením, že předchůdci tohoto malého národa obývali celý západní Balkán. Nutno podotknout, že podobné úvahy najdeme na Balkáně snad všude. Albánci jsou prostě na svůj jazyk velmi hrdí, často zdůrazňují jeho odlišnost a v superlativech vyzdvihují jeho bohatost, krásu apod. Tak se na albánštinu nyní podívejme podrobněji.

Albánština patří k obtížnějším indoevropským jazykům. Jedná se o flektivní jazyk spíše syntetického než analytického typu. Albánská gramatika si udržela řadu archaických rysů (bohatost verbálních kategorií, pády), ale zároveň přijala některé zajímavé inovace (postponovaný určitý člen, absence infinitivu, některé neosobní vazby), které jsou většinou společné balkánskému prostoru.

Podstatná jména mohou být rodu mužského, ženského a výjimečně také středního. Mají pět pádů – nominativ, genitiv, dativ, akusativ a ablativ. Svým způsobem by bylo lze počítat také vokativ. Nicméně díky pádovému synkretismu (splynutí pádů) není pádový systém ani zdaleka tak komplikovaný jako v češtině. Kategorie určitosti u podstatných jmen se podobně jako v jiných balkánských jazycích vyjadřuje připojením koncovky určitého členu přímo ke slovu, například: qytet „město“ – qyteti „to město“, vajzë „dívka“ – vazja „ta dívka“. Přídavné jméno většinou následuje za podstatným jménem, a to za podobných podmínek jako v románských jazycích. Zvláštností je tzv. spojovací zájmeno (i/e/të), v různých pramenech nazvývané též spojovací částice nebo spojovací člen. Tento slovní druh v češtině nemá obdobu, ale jeho využití v albánštině je hojné. Například se povinně pojí s některými přídavnými jmény: libër i bukur „krásná kniha“ nebo mal i lartë „vysoká hora“.

Mimořádně obtížná je slovesná flexe, je to dáno bohatostí tvarů, časů i způsobů. Nacházíme zde dokonavý a nedokonavý vid. V minulém čase rozlišujeme čtyři základní časy, a to perfektum, plusquamperfektum, aorist a imperfektum. Takže například obyčejné české „psal jsem“ lze v albánštině vyjádřit těmito způsoby: kam shkruar, kisha shkruar, shkrova a shkroja (ve stejném pořadí jako výše vyjmenované časy). V albánštině nenajdeme pravý infinitiv, jazyk má pouze opisné možnosti a v běžném užití dává přednost konjunktivu, například: Dua të blej diçka për të pirë. „Chci si koupit něco k pití.“ (doslova: Chci, abych si koupil něco k pití).

Albánština je poměrně expresivní jazyk, v komunikaci se užívají mnohá gesta a také citoslovce. Stejně jako všude jinde na Balkáně, i zde se stále odněkud ozývá oblíbené Hajde!, které má celou řadu významů jako Jdeme, Pojď, Ale jdi…, Nu dobrá, Co naděláme, Šup a další. Často se také užívá na začátku taktu, takřka jako tzv. parazitní slovíčko, do češtiny bychom mohli přeložit jako „takže“.

Ze syntaktického hlediska je zajímavá zájmenná reduplikace, to znamená doplnění vyjádřeného přímého nebo nepřímého předmětu ještě nepřízvučným zájmenem v příslušném pádu. Je to patrné například ve větě Ia dhashë librin vajzës „Dal jsem knihu devčeti“. (doslova: Jí tu dal jsem knihu děvčeti). Na vysvětlenou dodávám, že nepřízvučná zájmena třetího a čtvrtého pádu se pojí v jedno zájmeno (ma „mi to“, ta „ti to“, ia „jí to, mu to“).

Albánská slovní zásoba vychází z různých zdrojů. Můžeme ji rozdělit na původní a přejatou. Původní slovní zásoba je spojována s ilyrštinou a ilyrským substrátem, často se spekuluje také o dalších jazycích, například tráčtině nebo dáčtině. Celkově lze slovní zásobu označit za velmi romanizovanou, vlivem především latiny, později italštiny a východní i západní balkanorománštiny. Autor prvního etymologického slovníku, Gustav Meyer se domníval, že většina albánského lexika má svůj původ v latině. Dlouhou dobu byla albánština považována za jakýsi hybridní , napůl románský jazyk a zkoumal-li ji v historii někdo, byli to právě romanisté. Dnes je již jasné, že mnoho slov je původních, rozuměj vlastních albánských, můžeme je etymologizovat z indoevropských kořenů a podobnost s latinou je často dána společným indoevropským základem obou jazyků. Nicméně i přesto je v albánštině kolem šesti set latinských/románských výpůjček (například: AMICUS „přítel“ → mik; CIVITATE „město“ → qytet).

Pro nás jakožto mluvčí slovanského jazyka jsou zvláště zajímavé slovanské výpůjčky. U některých výpůjček je přímá cesta od jednoho slova k druhému, u některých je tento proces složitější. K těm zjevným a jasným výpůjčkám patří například grusht „hrst“, bisedë „rozhovor“ (beseda), vërtetë „otočit se“ (vrtět) nebo vurkollak „vlkodlak“.  K těm výpůjčkám, které mají zajímavější historii patří například motovile „cívka, kotouč“ (srovnej české motovidlo) nebo úsměvné lapush „ten, kdo má velké uši“ odvozené ze slovanského základu lapuša „rostlina s velkými listy“. Paralela s českým lopuchem je zjevná. Obyvatelé pražské Krče či Proseku budou možná překvapeni, že názvy jejich čtvrtí mají svoje response také v albánštině: kërc „pařez“ a prosek „dřevěný přístřešek pro shánění dobytka“ (pravděpodobně se vyvinulo postupně z významu „vysekané/prosekané místo“), ale také proseqe „třísky“.

A poslední zajímavostí albánštiny, kterou zmíníme, je tendence mluvčích přepisovat cizí názvy (jména osob, měst, států apod.) důsledně podle albánského pravopisu. A tak se v albánských atlasech setkáme s názvy jako Kembrixh (Cambridge), Kosta Rikë (Costa Rica), Rio-de-Zhaneiro (Rio de Janeiro) nebo Lajpcig (Leipzig), a v albánském tisku se dočteme o osobnostech jako Xhorxh Bush (George Bush; jen si představte, že bychom napsali Džordž Buš…), Havier Solana nebo Bill Klinton.

ARUMUNŠTINA

Co do počtu mluvčích, jedná se o druhý nejvýznamnější balkanorománský jazyk. Bývá nazýván také makedorumunštinou, obyvatelstvo samo pak Arumuni, Makedorumuni, Vlaši nebo Cincaři, v Řecku také Kutsovlaši (Κουτσοβλάχοι). Žijí převážně na území Řecka, kde mají však velmi malá práva. V rámci řecké politiky menšin není arumunština vyučovacím jazykem ve školách a probíhá intenzivní asimilace. Údaje o počtu Arumunů v Řecku se velmi rozcházejí, a to od několika desítek tisíc až po několik set tisíc. Řecká vláda takové údaje nezjišťuje, respektive zjišťuje-li je, velmi úzkostlivě je chrání před uveřejněním. Každý občan Řecka je vnímán jako Řek. Arumuni žijí také v Bulharsku, v Albánii, v Srbsku, v Makedonii a v Rumunsku. Paradoxně nejvíce práv mají Arumuni tam, kde jich žije nejméně, a to v Makedonii. Jejich počet zde se odhaduje na 10-20 tisíc. Nicméně existují arumunské základní školy, arumunská periodika, v rámci možností vycházejí arumunské knihy a v Kruševu je arumunština dokonce jedním z jednacích jazyků městského zastupitelstva. Poměrně velký počet Arumunů žije také za oceánem, zejména ve Spojených státech, kde jsou krajanské spolky, vycházejí arumunské knihy nebo nosiče s arumunskou hudbou. Mezi oběma světovými válkami přesídlilo několik desítek tisíc Arumunů do Rumunska, zejména do oblasti Dobrudži. Arumuni v Rumunsku se sdružují v Arumunské lize, která se snaží především o standardizaci jazyka a samozřejmě o udržování vzájemných kontaktů a propagaci arumunské kultury zejména mezi mladými Arumuny.

Vyjádřit se tedy přesněji k počtu Arumunů je téměř nemožné. Respektovaný Ethnologue uvádí počet 300 000 mluvčí, mnozí badatelé se však domnívají, že toto číslo je mnohem vyšší. Tento rozpor může však také vycházet z nejasností ohledně toho, zda míníme počet příslušníků arumunského etnika nebo počet arumunsky hovořích. Je jasné, že pod silnou jazykovou převahou svého okolí mnoho Arumunů arumunsky nemluví. Zejména v Řecku najdeme mnoho arumunských vesnic, kde však žádnou arumunštinu neuslyšíme. V tomto kontextu by údaj z Ethnologue mohl být přijatelný jako počet skutečných mluvčích. Počet příslušníků tohoto etnika by se pak vyšplhal až o několik set tisíc výš.

V historii patřili Arumuni mezi bohaté balkánské národy, legendárním se stalo město Moskopole, kde byla první tiskárna knih na Balkáně vůbec, město bylo také střediskem kultury a obchodu. Dnes zbyly z toho města vpodstatě již jen ruiny. Své majetky získali Arumuni hlavně z pastevectví a následně z obchodu s produkty tohoto řemesla. To nám možná dnes zní poněkud nereálně, nicméně je třeba brát v úvahu dobový kontext a také geografickou a klimatickou situaci na Balkáně. Pastevci podléhali složité hierarchii, kdy pastýři jsou někde na nižších příčkách (ačkoliv vždy společensky velmi vážení), podléhají „bossům“ a na vrcholu stojí majitel například několikatisícihlavého stáda. Toho bychom dnešním jazykem mohli označit za milionáře. V současnosti najdete Arumuny v horských vesnicích a menších městech, někteří se živí tradičně, ale mnozí se samozřejmě přizpůsobili požadavkům moderní doby. Zejména mladí lidé často odcházejí do měst, kde se ztrácejí kontakt s mateřským jazykem a v druhé generaci již převládá komunikace v majoritním jazyce.

Struktura arumunštiny je dána na jedné straně její příslušností k jazykům románským a na druhé straně její příslušností k jazykům balkánským. Po celou dobu vývoje arumunštiny, měla na jazyk velmi výrazný vliv řečtina. Arumunština disponuje jedním z nejbohatších konsonantických systémů vůbec – má třicet souhlásek, jednak zachovala afrikáty dz a ĝ (čteme jako české ď), zná palatalizované ş, ń a ľ, ale přijala také řecké souhlásky: θ, δ, γ. V morforsyntaxi vykazuje arumunština řadu rysů balkánského jazykového svazu jako jsou například postponovaný určitý člen (un om – omlu „člověk“), budoucí čas vyjádřený spojením částice va (odvozené od slovesa voi „chtít“) a tvaru konjunktivu (va s-cântu „budu zpívat“) nebo tvar číslovek 11-19 (11-unsprâḑaţi). Arumunština vykazuje i v gramatice některé vyložené grecismy, například koncovka množného čísla -aḑ, -ata (z řeckých koncovek –αδες, -ατα). V románských jazycích je poměrně nestandartní tvar zájmena 1. a 2. osoby jednotného čísla mini a tini (původně tvary 4.pádu). Zvláštností může být použití dvou různých časování slovesa „být“ – v 1. osobě escu nebo hiu. Je to však pochopitelné, uvědomíme-li si na jak rozsáhlém území se arumunština používá, a zejména skutečnost, že jazyk je v různé míře vystavován různým vlivům. Co se týče tolik zkoumaného infinitivu v balkánských jazycích, arumunština původní tvar infinitivu zná, používá jej však spíše jako zpodstatnělá jména slovesná, například mâcari „jídlo“, cântari „zpěv“ apod. Ve slovníku je třeba slovesa hledat pod tvarem 1.osoby jednotného čísla.

Slovní zásoba je odrazem bohaté historie tohoto jazyka. Základní slovní zásoba je samozřejmě latinská, resp. románská. Některá z těchto slov prošla složitějším fonetickým vývojem a proto nám může trvat, než je identifikujeme (ḑaţe „deset“, ghini „dobře“, h´iľ „syn“), jiná jsou však zcela jasná (cap „hlava“, casâ „dům“, dormu „spím“, om „člověk“). Najdeme zde také celou řadu slov autochtonních, často nazývaných substrátovými, například ţap „kozel“ nebo nâpârticâ „had“. Pochopitelně se velmi projevil vliv řečtiny. S jistou nadsázkou lze říci, že ten, kdo mluví rumunsky a řecky, domluví se záhy arumunsky. Jedná se o několik set přejatých slov, například cafi „každý“, careclî „židle“, plâcârsescu „prosit“ a další. Turecké výpůjčky přicházely do arumunštiny jednak přímo, jednak přes řečtinu, například bâhce „zahrada“. Mnohé výpůjčky z albánštiny, řečtiny, bulharštiny a makedonštiny jsou mladšího data, a tudíž mají výrazně lokální charakter.

Vztah arumunštiny a dákorumunštiny (tedy spisovné rumunštiny) je poměrně složitý. Větší část odborníků se přiklání k názoru, že arumunština je dialektem rumunštiny. Z toho, jak chápeme výraz dialekt, však vyplývá, že arumunština dialektem není a nemůže být. Na druhou stranu evidentní paralely mezi oběma jazyky nás nutí k tomu, abychom jejich vztah a souvislosti mezi nimi nějak blíže pojmenovali. Tomu, abychom považovali arumunštinu za dialekt rumunštiny brání také fakt, že Arumuni jsou ve svých současných sídlech s nějvětší pravděpodobností autochtonní, tj. že tento jihorománský národ se od svých počátků (tj. od romanizace některých starších obyvatel Balkánu) vyvíjel více méně v oblastech, kde sídlí nyní. Odkud přišli předci Arumunů, tedy pravděpodobně jeden z paleobalkánských národů a v jakých souvislostech se odehrával proces romanizace, samozřejmě říct nemůžeme. Přímo v této otázce pak narážíme na problém samotné etnogeneze Rumunů, která také zůstává nevyřešena. V otázce původu tohoto národa je tedy příliš mnoho neznámých. Z diachronního pohledu je zřejmé, že oba jazyky se nejspíše vyvíjely společně až do 8./9. století.

Na závěr ještě objasněme, jak došli Arumuni k tomu – pro nás trochu zvláštně znějícímu – názvu Arumuni. Inu, stejně jako Rumuni. Slovo „Arumun“ je přímým pokračovatelem latinského romanus. Arumunština však hojně protetizuje hláskou a-. Je to podobné jako když si čeština usnadňuje výslovnost slov (v)okno a (v)orel protetickou hláskou v-.

BULHARŠTINA

Bulharština (български език) je jazykem 9 milionů lidí, z nichž bezmála 8 milionů žije v Bulharsku. Nejpočetnější bulharské menšiny žijí v Moldávii (400 000) a Turecku (300 000), méně početné menšiny žijí také v Řecku, Srbsku a Rumunsku. Bulhaři také v moderní době odcházejí z ekonomických důvodů, avšak zdá se, že ne v takové míře jako sousední národy. V takovém případě jsou cílem především Spojené státy americké a západoevropské státy.

Bulharština je indoevropský slovanský jazyk s řadou inovací (které sdílí společně s makedonštinou), některé z těchto inovací spadají do rámce tzv. balkánského jazykového svazu (absence infinitivu, postponovaný určitý člen), jiné souvisejí se specifickým vývojem, kterým bulharština prošla (zánik nominální flexe, komplexní slovesný systém).

Bulharština je nestarším doloženým slovanským jazykem. Nejstarší texty, které jsou považovány za starobulharské, pocházejí z pera Cyrila a Metoděje a jejich žáků.

Bulharské dialekty se dělí na východní (17) a západní (14). Západní dialekty jsou bližší srbštině a makedonštině. Stále ještě je veden spor (a to převážně na úrovni nacionalistické), zda všechny makedonské dialekty nejsou dialekty bulharskými. Hranicí mezi východními a západními dialekty je odlišná realizace starobulharského jatu ѣ od „(i)a – e“ na východě po „e“ ve všech pozicích na západě. Bulharskými dialekty se podrobně zabýval Стойко Иванов Стойков a jeho kniha Bulharská dialektologie, ač pochází z třicátých let, je dodnes vydávána.

Moderní spisovná bulharština je založena především na východních dialektech,  i když výslovnost je více méně kompromisem mezi oběma skupinami.

NOVOŘEČTINA

Novořečtina je jazyk 14 milionů lidí v Řecku a na Kypru. Další menšiny nacházíme také v Bulharsku, Albánii, Makedonii a Turecku a také na černomořském pobřeží (Rusko, Ukrajina, Gruzie). Ve dvacátém století odešlo mnoho Řeků do Spojených států, Austrálie, Kanady, ale také Německa nebo Itálie. Tyto komunity víc než jiné dbají na tradice a vzdělání v řečtině (například zakládání škol a sňatky v rámci komunity). Větší řecká menšina žije také v České republice. Tehdejší Československo přijalo několik tisíc Řeků, kteří odešli z Řecka během občanské války, a mnozí zde zůstali (Krnov, Brno). Také zde si zakládali krajanské spolky apod., nicméně byli do značné míry asimilováni.

Novořečtina tvoří v rámci indoevropské jazykové rodiny samostatnou větev. V prostoru balkánského jazykového svazu patří spíše na okraj (nesdílí například postponovaný určitý člen apod.) Ze všech evropských jazyků můžeme právě u řečtiny nejdéle pozorovat její vývoj, a to přibližně 3000 let. Ve starších fázích rozlišujeme jednotlivé dialekty (dórský, iónský a attický), z nichž později převládl ten attický a stal se základem obecné řečtiny. Pro řečtinu je charakteristický staletí trvající boj mezi konzervativci a přirozeným vývojem mluveného jazyka. Během turecké okupace nebyl jazyk kultivován a tak se propast mezi oběmi tendencemi ještě prohloubila. V průběhu 19. století vznikla tzv. kathareusa, tj. jazyk očištěný od turcismů. Proti ní stál lidový jazyk dimotiki. Jazyková otázka byla vyřešena až roku 1976, kdy vznikl zákon o novořečtině, který vpodstatě uznává obě tradice, které konstituovaly dnešní novořečtinu.

V řečtině je menší množství skutečně vymezených dialektů, kterými se hovoří na určitých, většinou původně izolovaných, územích (tsakonština, jazyk italských Řeků griko, pontština, maloasijská/kappadocká řečtina) a větší množství regionálních variant, které tvoří kontinuum a nelze je dost dobře jednotlivě vymezit, určité znaky sdílí vždy několik těchto variant, hovoříme proto zjednodušeně o severních a jižních dialektech. Hranici tvoří Korintský záliv a přirozená hranice Peloponéského poloostrova. Velmi zjednodušeně lze říci, že severní dialekty jsou charakteristické tzv. severním vokalismem (zvláštní přístup k nepřízvučným samohláskám), jižní pak palatalizací velár. Současná spisovná novořečtina se zakládá především na jižních dialektech.

MAKEDONŠTINA

Makedonština je jihoslovanský jazyk, který vykazuje mnohé společné rysy s bulharštinou (zvláště pak jejími východními dialekty) a dále také se srbochorvatštinou (především se západními srbskými dialekty). Zapisuje se cyrilicí. Především s bulharštinou je makedonština bez problémů vzájemně srozumitelná. Makedonština je jazyk poměrně „nový“, můžeme-li to tak říci. Makedonie sama jako stát vznikla v roce 1944 a spory ohledně státní autonomie, názvu, jazyka ji doprovázejí po celou dobu její existence. Písemné doklady potvrzující makedonštinu jako jazyk odlišný od okolních slovanských jazyků pocházejí z druhé poloviny 19. století. Makedonština je také jedním ze skupiny jazyků, které označujeme jako Balkánský jazykový svaz (sem patří dále bulharština, albánština, rumunština, částečně také novořečtina). Tyto jazyky sdílejí některé typologické paralely, například: postponovaný určitý člen, absence infinitivu, některá opisná vyjádření různých gramatických kategorií nebo třeba vokativ.

Makedonsky dnes mluví kolem dvou milionů lidí, přičemž přímo v Makedonii jde o jeden a půl milionu lidí. Další makedonské komunity pak žijí v okolních balkánských státech, ale také v Kanadě, USA nebo Austrálii.

Diskuse o tom, zda je makedonština mýtus či skutečnost je do jisté míry stále aktuální, a to jak na poli národněpolitickém, tak na poli filologickém. Sousední státy svůj postoj k makedonštině v posledních letech nijak zásadně nezměnily. Zvláště Řecko odmítá uznat jak Makedonii, tak makedonštinu. Dobře to dokládá zajímavá příhoda z počátku června minulého roku. Při prezentaci nového řecko-makedonského slovníku v Aténách byla skupina akademiků napadena asi dvaceti členy řecké fašistické organizace Χρυσή Αυγή „Zlatý úsvit“. Jistě, jedná se o extremistické jednání několika jednotlivců, dalo by se říci. Nicméně skutečnost, že řecká policie nezakročila a případ odložila, již něco o vztahu společnosti k tomuto tématu vypovídá.

Na obou stranách je však patrný přehnaně nacionalistický přístup. Bulharsko-řecká propaganda tvrdí, že Makedonie (potažmo makedonština) jako stát neexistovala do roku 1944, a mnohé kruhy ji i dnes odmítají uznat. Bulharská vláda formálně uznala spisovnou makedonštinu teprve v roce 1999.

Makedonská strana naopak jakoukoliv zmínku o Makedonii a makedonštině před rokem 1944 považuje za potvrzení svého státního útvaru (byly například nalezeny některé sporné dokumenty zmiňující Makedonii jako zemi původu některých vojáků v 1. světové válce). Makedonci také poněkud uměle „konstruují“ svoji národní historii, což vzbuzuje nevraživost u jejich balkánských sousedů a rozpaky jinde v Evropě i ve světě.

Velký kus práce při prosazování makedonštiny v mezinárodním měřítku odvedl americký slavista a balkanista Victor A. Friedman. V Makedonii se stal téměř národním hrdinou, mluví plynně makedonsky, vystupuje ochotně v televizi, v rozhlasu, na konferencích apod. Makedonské zájmy hájí s americkou vervou a tvrdí, že makedonština je vůbec nejlepším příkladem působení kontaktních jazyků a je samým srdcem Balkánského jazykového svazu. Pro nás je také zajímavé, že řadu jeho prací si můžeme volně stáhnout na internetu (například jeho makedonskou gramatiku Macedonian by Victor Friedman).

Je třeba zde tedy říci jasně, že makedonštinu dnes považujeme za svébytný jazyk, a to jak v kontextu balkánského prostoru, tak v kontextu celé Evropy.

Zvláště problematické je však takové pojetí makedonštiny, které zahrnuje slovanský dialekt přibližně dvou set tisíc makedonských Řeků (makedonských ve smyslu obývajících řeckou provincii Μακεδονία, a ne stát FYROM, tedy stát, který běžně označujeme jako Makedonii). Tito lidé skutečně mluví slovanským jazykem a je patrné, že řecká vláda je podobně jako další jinojazyčné menšiny (například Arumuny) odmítá uznat jako svébytné národnostní menšiny. Nicméně jejich jazyk je makedonštině blízký asi tak jako bulharštině a oni sami se považují za Řeky. Kontroverzní reakce na výše zmíněný slovník jsou dány do jisté míry právě tím, že výrazy z jazyka slavofonních Řeků (jak lze toto etnikum politicky korektně nazvat) byli do slovníku zarhnuty jako makedonské dialektismy.

Z lingvistického pohledu však nejde o nic jiného než o velmi pěkný příklad dialektálního kontinua, které již v našich zeměpisných šířkách, kde působení jednoho jazyka většinou končí na státní hranici a za ní již začíná působení druhého, není zcela patrné. Někdy je skutečně těžké říci, co je ještě torlacký dialekt (nejvýchodnější srbský dialekt) a co je již makedonština. A na bulharskou stranu je to podobné. A skutečnost, že můžeme toto dialektální kontinuum pozorovat je dána právě tím, že ke standardizaci a závádění spisového jazyka došlo teprve v nedávné době. Je pravděpodobné, že s postupující centralizací v rámci každého jednoho státu, se budou rozdíly mezi bulharštinou, makedonštinou a srbštinou prohlubovat.

A co bychom řekli o makedonštině konkrétního? Tak pro nás jakožto mluvčí jiného slovanského jazyka je zajímavá například skutečnost, že makedonština připojuje určitý člen za podstatné jméno, například град „město“, градот „to město“, жена „žena“, жената „ta žena“; место „místo“, местото „to město“. Ojedinělostí makedonštiny je, že tento systém je trojstupňový. K podstatnému jménu můžeme také připojit /-v-/ nebo /-n-/, které plní obdobnou funkci jako naše ukazovací zájmena: градот – „město“ (bezpříznakové), градов -„toto město“ (předměty nebo skutečnosti blízké),  градон –„tamto město“ (předměty nebo skutečnosti vzdálenější). Makedonština nemá pády v našem slova smyslu, tj. slova nepřibírají pádové koncovky. Některé pády mohou být vyjádřeny předložkou, některé nijak, například: реков на жената „řekl jsem ženě“ nebo видов мачката „viděl jsem kočku“.

Základní makedonské číslovky do dvaceti jsou: еден, два, три, четири, пет, шест, седум, осум, девет, десет, единаесет, дванаесет, тринаесет, четиринаесет, петнаесет, шеснаесет, деветнаесет, дваесет.

Slovesný systém je tvarově velmi bohatý, jak je ostatně charakteristické i pro další slovanské jazyky. Stojí za zmínku, že makedonština rozlišuje imperfektum a aorist, tedy dva základní minulé časy, k tomu se také ještě používá obecně slovanské perfektum (na rozdíl od češtiny nebo polštiny, která zná již jen jeden minulý čas). Toto obecně slovanské perfektum (jímž vpodstatě myslíme české „byl jsem, dělal jsem“) bylo navíc v makedonštině inovováno a existují jak tvary s pomocným slovesem сум „být“ a имам „jsem“. Jediné české „viděl jsem“ tak překládáme do makedonštiny podle kontextu: видов (aorist), видев (imperfektum), сум видел (perfektum 1 nebo tzv. сум – perfektum) a имам видено (perfektum 2 nebo tzv. имам – perfektum).

V této souvislosti je také zajímavé, že makedonština má gramatickou kategorii, kterou nazýváme evidenciál. Mluvčí užitím určitých časů (například právě perfekta) dává najevo odstup od popisované události, naznačuje, že nebyl přímým svědkem této události a chce se od ní distancovat, například: Тој беше во Скопје. „Byl ve Skopje.“ (prosté konstatování); Тој бил во Скопје. „(Asi) byl ve Skopje“ (tzn. nejsem si jistý, říkali mi to, mohli bychom dodat také české „prý“). Toto užití však zároveň může mít také funkci admirativu, mluvčí vyjadřuje nad takovou událostí překvapení, pochybnost apod. Může se jednat také o tzv. dubitativ (nevěřím tomu, co mi říká druhý člověk a sarkasticky po něm opakuji). Mohli bychom si tak snadno představit dialog, sice poněkud vykonstruovaný, leč ne nepravděpodobný, který by byl cizinci velmi špatně srozumitelný:

A: Иван беше во Скопје. (Ivan byl ve Skopje.)

B: Што Иван бил во Скопје….!? (Že by byl Ivan ve Skopje…To se mi nechce věřit./To je nesmysl./ To se mi nezdá.)

Z morfologického hlediska je makedonština flektivní jazyk spíše syntetického než analytického typu.

Ze syntaktického hlediska je makedonština zajímavá například tzv. zájmennou reduplikací. Jedná se o jev, kdy ke zdůraznění vyjádřeného předmětu ve 3. nebo 4. pádě použijeme ještě navíc osobní zájmeno v tomtéž pádě. Například: Го видов Ивана „Viděl jsem Ivana.“ (doslova: Ho jsem viděl Ivana) nebo Му реков на брат ми … „Řekl jsem bratrovi…“ (doslova: Mu jsem řekl bratrovi).

Pořádek slov je klasický podmět-přísudek-předmět. K přehození může dojít, zejména chceme-li tvrzení buď ozvláštnit nebo některý člen výpovědi zdůraznit.

RUMUNŠTINA

Rumunština jistě patří mezi větší evropské jazyky. Rumunsky hovoří téměř 30 milionů lidí, a to v Rumunsku a v Moldávii, ale najdeme také početné komunity v Srbsku, na Ukrajině, v Bulharsku a v dalších evropských zemích. V současné době je medializována masivní migrace Rumunů a rumunských Romů do Itálie. Rumunština je také jedním z jazyků Izraele, uvádí se až pětiprocentní rumunsky hovořící menšina.

Rumunština je jazyk románský. Jako taková má relativně blízko především k italštině. Někdy se s nadsázkou říká, že rumunština je nejrománštějším a zároveň nejméně románským z románských jazyků. Je to proto, že jazyk si uchoval řadu archaismů z vulgární latiny, které už v dalších románských jazycích nenajdeme, ale zároveň přijal četné inovace, především vlivem okolních balkánských jazyků. Proč tomu tak je? Římané se zde zdrželi krátce, necelá dvě století, a po jejich odchodu se románští mluvčí dostali do několik staletí trvající izolace. Po příchodu Slovanů žili totiž v horách, bez většího kontaktu s okolním světem. Bohužel o těchto předcích dnešních Rumunů z té doby také nemáme téměř žádné zprávy. V dějinách Balkánu se tomuto období příznačně říká „temná staletí“. Rumunština se tedy vyvinula z varianty vulgární latiny, kterou se mluvilo na Balkáně, a kterou označujeme jako balkanorománštinu. Balkanorománštinou se před příchodem Slovanů mluvilo takřka všude na Balkáně, respektive všude až po tzv. Jirečkovu linii – za ní začínalo území řeckého vlivu, a tudíž se preferovala řečtina. Slované pak v 5. století tímto rozložením významně zamíchali a vpodstatě navždy změnili mapu Balkánu.

Hledali-li bychom tedy pro rumunštinu přesnější označení, čím tento jazyk vlastně je, řekli bychom, že se jedná o východorománský jazyk s četnými balkánskými prvky. Velmi vhodné je také u nás téměř nepoužívané označení balkanorománský. Zdaleka nejvíce rumunských slov můžeme tedy identifikovat jako původně latinských: masă „stůl“, casă „dům“, frate „bratr“, soră „sestra“ apod.

Dodnes se však vede debata, kdo jsou vlastně předkové dnešních Rumunů. Etnogeneze zde není až tak horké a diskutované (a především nacionalisticky laděné) téma jako trochu dál na jih, ale i zde se lze setkat s živými zájmem obyčejných lidí, jak je tomu zvykem všude na Balkáně. Nejběžněji prezentovaná teorie říká, že Rumuni jsou potomky romanizovaných Dáků, tedy že žijí ve svých současných sídlech kontinuálně po dobu nejméně dvou tisíciletí. Jiná teorie zase říká, že Rumuni jsou sice potomky některého romanizovaného paleobalkánského etnika, ale není tak úplně jisté kterého, a na své současné území přišli z jihu někdy během právě oněch „temných staletí“. Solta, významný německý balkanista, dával například do souvislosti některé thrácké nápisy s dnešní rumunštinou. Zaujal ho překvapivě častý výskyt diftongů /ea/ a /oa/ v těchto nápisech.

Z hlediska filologického je informace, kdo jsou předkové dnešních Rumunů důležitá, abychom určili substrát, tedy jazyk, který leží někde v nejhlubší vrstvě dnešní rumunštiny. S jistotou však ani toto říct nemůžeme. A přeci zde máme stovky takových slov, která jsou označována jako původní, a latinská nejsou, týkají se například fauny a flory. Zajímavá jsou pak zejména ta slova, která mají paralelu v albánštině, například mal alb. „hora“, rum. „břeh“, bukur alb.“hezký“, bucura rum. „radovat se“ a několik desítek dalších slov. Tady už si autoři leckdy nevědí rady a objevují se termíny jako thrácko-dácký substrát, ilyrsko-dácký substrát apod. S vlivem substrátu také bývají spojovány charakteristické balkánské rysy (například postponovaný člen).

A jaké jsou další rysy jazyků Balkánského jazykového svazu, mezi které rumunština neodmyslitelně patří? Kromě běžně uváděných jevů, jako jsou pádový synkretismus, absence infinitivu, vokativ a tvoření číslovek, sem patří také široce využívaný evidenciál, hojné neosobní vazby a zájmenná reduplikace. Původ těchto jevů nelze jednoznačně určit. Dnes spíš něž cokoliv jiného převládá názor, že většina balkanismů je výsledkem staletí trvajícího soužití těchto jazyků za situace, kdy většina mluvčích jsou bilingvní, často i trilingvní či ovládají ještě více jazyků, a jsou ve velmi častém ústním kontaktu. Všechny zmíněné jevy jsou spíše analytické a mluvčí je volí, aby se přizpůsobil posluchači. Motivace je jasná –  jazyková ekonomie.

Aby těch všech možných vlivů na rumunštinu nebylo málo, svoje stopy nám tu nesmazatelně zanechali také Slované, a to především ve slovní zásobě. O podílu slovanských výpůjček v rumunské slovní zásobě se vedou spory, takže přesné číslo prozradit nemůžeme. Výjimečně se – především ve starších příručkách – můžeme dočíst, že rumunština je jazyk s románskou gramatikou a slovanskou slovní zásobou. Tak to je vyložený nesmysl. Nicméně slovanské výpůjčky se vyskytují v tak hojném počtu, že si jich často všimnou i laici. Jako příklad můžeme uvést slova slab „hubený“, prost „hloupý“, vesel „veselý“, graniţă „hranice“ nebo pahar „pohár“. Zejména rumunští filologové mají snahu umenšovat podíl slovanských výpůjček. Jeden z nejvýznamnějších – Sextil Puşcariu – svého času přepočítával původní a nepůvodní slova v textech různých románských jazyků, aby obhájil, že rumunština je stejně románská jako všechny ostatní jazyky této skupiny. Mnozí dodnes oponují, nicméně autorka tohoto článku se také domnívá, že slavismy v rumunštině netřeba přeceňovat. Je však třeba dodat, že současná podoba rumunštiny je do značné míry dána silnou relatinizací v druhé polovině 18. století, kdy byly do jazyka uměle začleněna četná slova románského původu tak, aby nahradila právě cizí a tak trochu nechtěné výpůjčky. Dále pak najdeme v rumunštině určitou, řeklo by se, panbalkánskou skupinu výpůjček tureckých a řeckých z doby fanariotské, například ciorapi „ponožky“ nebo dulap „skříň“.

Rumunská gramatika patří mezi románskými jazyky k těm nejobtížnějším. Je to dáno relativně bohatou flexí a potom také velmi častými hláskovými změnami (přízvučné /o/ v určitých pozicích diftongizuje na /oa/ a přízvučné /e/ na /ea/). Někdy trvá poměrně dlouho než si student tento jev osvojí. Rumunština si jako jediná zachovala alespoň zbytky skloňování podstatných jmen. Také rumunský slovesný systém je poměrně bohatý, pravidelná slovesa časujeme ve čtyřech třídách a existuje také poměrně velké množství sloves nepravidelných. Rumunština také stejně jako všechny románské, ale také balkánské jazyky, zná a hojně využívá konjuktiv. Ten najde uplatnění často tam, kde bychom v češtině použili infinitiv – tomu se však rumunština snaží vyhnout.Poněkud překvapivě užívá rumunština v souvětí podmínkovém ve větě hlavní i vedlejší podmiňovacího způsobu. V hovorové rumunštině pak také imperfektum (což je naopak obecně románský jev).

Ve výslovnosti je pravděpodobně největším kamenem úrazu hláska, která má dvě možnosti zápisu, a to /â, î/. Tato hláska se vyslovuje jako temná, hrdelní hláska, blízká například ruskému tvrdému znaku, vyslovuje se hodně vzadu a krátce. Tato hláska pak působí komplikaci i ve svém zápisu. Existují sice určitá pravidla, kdy se zapisuje jako /â/ a kdy jako /î/, nicméně tato pravidla se často mění (Rumunsko prošlo několika pravopisnými reformami) a do současnosti se nepodařilo pravopis sjednotit.

Ve výslovnosti pak najdeme ještě jeden zajímavý slovanský vliv, a tím je jotované počáteční e-. Například slova jako el „on“, eu „já“ vyslovujeme jako /jel, jeu/. Dokládá to delší soužití Slovanů a Rumunů, ale především také fakt, že obyvatelé tohoto území museli být bilingvní. Ještě bychom měli dodat, že v morfologii (tedy v gramatice) se slovanský vliv neprojevil vůbec a rumunskou gramatiku naopak považujeme za velmi konzervativní.

Na závěr našeho povídání o rumunštině bychom se ještě měli zmínit o moldavštině. Tento název byl po dlouhá desetiletí uměle prosazován pro rumunštinu v Moldávii. Odborníci tak dnes moldavštinu nevnímají jako samostatný jazyk, nýbrž jako subglottonymum – tj. jako „podoznačení, podnázev“ jazyka. Vnímat moldavštinu jako samostatný jazyk by bylo skutečně zavádějící. Mezi rumunštinou a moldavštinou nejsou ani zdaleka takové rozdíly (resp. lze říci, že nejsou téměř žádné) jako mezi rumunštinou a arumunštinou, která bývá běžně označována (neprávem) jako rumunský dialekt. Co se týče skutečných rumunských dialektů, nenajdeme mezi nimi větších rozdílů než pár fonetických a lexikálních odlišností.