Tento článek vyšel v časopise NaVýchod v roce 2012.
Rumunsko se v poslední době stalo vyhledávaným cílem. Je to relativně bezpečná země, dobře dostupná, a přece jenom je to Balkán, a ten dnes táhne. Se zájmem o Rumunsko samozřejmě také roste zájem o rumunštinu. Pro nás je rumunština trochu bizarně znějící jazyk, když ho slyšíte poprvé, říkáte si, co to je? Jako by Vám spousta slov byla známých a srozumitelných, ale dohromady nevíte nic. Zájemci o rumunštinu dnes mají svůj opěrný bod – Rumunský kulturní institut. Sídlí v Praze a najdete zde od kurzů rumunštiny zdarma, přes filmové projekce po přednášky a výstavy.
Rumunština jistě patří mezi větší evropské jazyky. Rumunsky hovoří téměř 30 milionů lidí, a to v Rumunsku a v Moldávii, ale najdeme také početné komunity v Srbsku, na Ukrajině, v Bulharsku a v dalších evropských zemích. V současné době je medializována masivní migrace Rumunů a rumunských Romů do Itálie. Rumunština je také jedním z jazyků Izraele, uvádí se až pětiprocentní rumunsky hovořící menšina.
Rumunština je jazyk románský. Jako takový má relativně blízko především k italštině. Někdy se s nadsázkou říká, že rumunština je nejrománštějším a zároveň nejméně románským z románských jazyků. Je to proto, že jazyk si uchoval řadu archaismů z vulgární latiny, které už v dalších románských jazycích nenajdeme, ale zároveň přijal četné inovace, především vlivem okolních balkánských jazyků. Proč tomu tak je? Římané se zde zdrželi krátce, necelá dvě století, a po jejich odchodu se románští mluvčí dostali do několik staletí trvající izolace. Po příchodu Slovanů žili totiž v horách, bez většího kontaktu s okolním světem. Bohužel o těchto předcích dnešních Rumunů z té doby také nemáme téměř žádné zprávy. V dějinách Balkánu se tomuto období příznačně říká „temná staletí“. Rumunština se tedy vyvinula z varianty vulgární latiny, kterou se mluvilo na Balkáně, a kterou označujeme jako balkanorománštinu. Balkanorománštinou se před příchodem Slovanů mluvilo takřka všude na Balkáně, respektive všude až po tzv. Jirečkovu linii – za ní začínalo území řeckého vlivu, a tudíž se preferovala řečtina. Slované pak v 5. století tímto rozložením významně zamíchali a v podstatě navždy změnili mapu Balkánu.
Hledali-li bychom tedy pro popis rumunštiny přesnější slova, řekli bychom, že se jedná o východorománský jazyk s četnými balkánskými prvky. Velmi vhodné je také u nás téměř nepoužívané označení balkanorománský.
Ve slovní zásobě zdaleka převažují slova latinská: masă „stůl“, casă „dům“, frate „bratr“, soră „sestra“ apod., ale najdeme zde také slova slovanská (a citi „číst“, a pregati „připravit“) a turecká (ciorapi „ponožky“ nebo dulap „skříň“, geam „sklo, okenní tabulka“, gep „kapsa“, cutie „krabice“).
Dodnes se však vede debata, kdo jsou vlastně předkové dnešních Rumunů. Etnogeneze zde není až tak horké a diskutované (a především nacionalisticky laděné) téma jako trochu dál na jih, ale i zde se lze setkat s živým zájmem obyčejných lidí, jak je tomu zvykem všude na Balkáně. Nejběžněji prezentovaná teorie říká, že Rumuni jsou potomky romanizovaných Dáků, tedy že žijí ve svých současných sídlech kontinuálně po dobu nejméně dvou tisíciletí. Jiná teorie zase říká, že Rumuni jsou sice potomky některého romanizovaného paleobalkánského etnika, ale není tak úplně jisté kterého, a na své současné území přišli z jihu někdy během právě oněch „temných staletí“. Georg Renatus Solta, významný německý balkanista, dával například do souvislosti některé thrácké nápisy s dnešní rumunštinou. Zaujal ho překvapivě častý výskyt diftongů /ea/ a /oa/ v těchto nápisech.
Z hlediska filologického je informace, kdo jsou předkové dnešních Rumunů důležitá, abychom určili substrát, tedy jazyk, který leží někde v nejhlubší vrstvě dnešní rumunštiny. S jistotou však právě tohle říct nemůžeme. A přeci zde máme desítky a možná i stovky takových slov, která jsou označována jako původní, a latinská nejsou, týkají se například fauny a flory. Zajímavá jsou pak zejména ta slova, která mají paralelu v albánštině, například mal alb. „hora“, rum. „břeh“, bukur alb.“hezký“, bucura rum. „radovat se“ a několik desítek dalších slov. Tady už si autoři leckdy nevědí rady a objevují se termíny jako thrácko-dácký substrát, ilyrsko-dácký substrát apod. S vlivem substrátu také bývají spojovány charakteristické balkánské rysy (například postponovaný člen).
A jaké jsou další rysy jazyků Balkánského jazykového svazu, mezi které rumunština neodmyslitelně patří? Kromě běžně uváděných jevů, jako jsou pádový synkretismus, absence infinitivu, vokativ a tvoření číslovek, sem patří také široce využívaný evidenciál, hojné neosobní vazby a zájmenná reduplikace. Rumunštiny se týkají všechny tyto jevy – s výjimkou absence infinitivu, rumunština infinitiv zná. Původ těchto jevů nelze jednoznačně určit. Dnes spíš než cokoliv jiného převládá názor, že většina balkanismů je výsledkem staletí trvajícího soužití těchto jazyků za situace, kdy většina mluvčích je bilingvní, často i trilingvní či ovládají ještě více jazyků, a jsou ve velmi častém ústním kontaktu. Všechny zmíněné jevy jsou spíše analytické a mluvčí je volí, aby se přizpůsobil posluchači. Motivace je jasná – jazyková ekonomie.
Aby těch všech možných vlivů na rumunštinu nebylo málo, svoje stopy nám tu nesmazatelně zanechali také Slované, a to především ve slovní zásobě. O podílu slovanských výpůjček v rumunské slovní zásobě se vedou spory, takže přesné číslo prozradit nemůžeme. Výjimečně se – především ve starších příručkách – můžeme dočíst, že rumunština je jazyk s románskou gramatikou a slovanskou slovní zásobou. Tak to samozřejmě není. Nicméně slovanské výpůjčky se vyskytují v tak hojném počtu, že si jich často všimají i laici. Jako příklad můžeme uvést slova slab „hubený“, prost „hloupý“, vesel „veselý“, graniţă „hranice“ nebo pahar „pohár“. Zejména rumunští filologové mají snahu umenšovat podíl slovanských výpůjček. Jeden z nejvýznamnějších – Sextil Puşcariu – svého času přepočítával původní a nepůvodní slova v textech různých románských jazyků, aby obhájil, že rumunština je stejně románská jako všechny ostatní jazyky této skupiny. Je však třeba dodat, že současná podoba rumunštiny je do značné míry dána silnou relatinizací v druhé polovině 18. století, kdy byla do jazyka uměle začleněna četná slova románského původu tak, aby nahradila právě cizí a tak trochu nechtěné výpůjčky. Rumunský jazyk před těmito reformami nutně musel obsahovat slovanských výpůjček ještě více než dnes.
Rumunská gramatika patří mezi románskými jazyky k těm nejobtížnějším. Je to dáno relativně bohatou flexí a potom také velmi častými hláskovými změnami (přízvučné /o/ v určitých pozicích diftongizuje na /oa/ a přízvučné /e/ na /ea/). Někdy trvá poměrně dlouho, než si student tyto jevy osvojí. Rumunština si jako jediná zachovala alespoň zbytky skloňování podstatných jmen. Také rumunský slovesný systém je poměrně bohatý, pravidelná slovesa časujeme ve čtyřech třídách a existuje také poměrně velké množství sloves nepravidelných. Rumunština také stejně jako všechny románské, ale také balkánské jazyky, zná a hojně využívá konjunktiv. Ten najde uplatnění často tam, kde bychom v češtině použili infinitiv. Poněkud překvapivě užívá rumunština v souvětí podmínkovém ve větě hlavní i vedlejší podmiňovacího způsobu. V hovorové rumunštině pak také imperfektum (což je naopak obecně románský jev).
Ve výslovnosti je pravděpodobně největším kamenem úrazu hláska, která má dvě možnosti zápisu, a to /â, î/. Tato hláska se vyslovuje jako temná, hrdelní hláska, blízká například ruskému tvrdému znaku, vyslovuje se hodně vzadu a krátce. Tato hláska pak působí komplikaci i ve svém zápisu. Existují sice určitá pravidla, kdy se zapisuje jako /â/ a kdy jako /î/, nicméně tato pravidla se často mění (Rumunsko prošlo několika pravopisnými reformami) a do současnosti se nepodařilo pravopis sjednotit. V Rumunsku platí paralelně dvě pravopisné normy.
Ve výslovnosti pak najdeme ještě jeden zajímavý slovanský vliv, a tím je jotované počáteční e-. Například slova jako el „on“, eu „já“ vyslovujeme jako /jel, jeu/. Dokládá to delší soužití Slovanů a Rumunů, ale především také fakt, že obyvatelé tohoto území museli být bilingvní. Ještě bychom měli dodat, že v morfologii (tedy v gramatice) se slovanský vliv neprojevil vůbec a rumunskou gramatiku naopak považujeme za velmi konzervativní.
Na závěr našeho povídání o rumunštině bychom se ještě měli zmínit o moldavštině. Tento název byl po dlouhá desetiletí uměle prosazován pro rumunštinu v Moldávii. Odborníci tak dnes moldavštinu nevnímají jako samostatný jazyk, nýbrž jako subglottonymum – tj. jako „podoznačení, podnázev“ jazyka. Vnímat moldavštinu jako samostatný jazyk by bylo skutečně zavádějící. Mezi rumunštinou a moldavštinou nejsou ani zdaleka takové rozdíly (resp. lze říci, že nejsou téměř žádné) jako mezi rumunštinou a arumunštinou, která bývá běžně označována (neprávem) jako rumunský dialekt. Co se týče skutečných rumunských dialektů, nenajdeme mezi nimi větších rozdílů než pár fonetických a lexikálních odlišností.
Z Á K L A D N Í F R Á Z E
| Dobrý den! Bună ziua! | Dobrou noc! Noapte bună! |
| Na shledanou! La revedere! | Šťastnou cestu! Drum bun! |
| Těší mě. Îmi pare bine. | Děkuji. Mulţumesc. |
| Promiňte. Scuzaţi. | Ano Da |
| Máte pravdu. Aveţi dreptate. | Ne Nu |
| Škoda Păcat | Prosím Vă rog |
| Kolik to stojí? Cât costă? | Kde je nádraží? Unde e gara? |