Dnes jsem vyzpovídala Petru Vojtovou – překladatelku, lektorku a také autorku blogu DoubleBubble, který přináší rodičům inspiraci, jak mohou své děti již od útlého věku seznamovat s cizím jazykem: citlivou, přirozenou a hravou formou, bok po boku mateřštiny. Petra také vede kurz Děti a angličtina, kde radí maminkám, jak na to.

Péťo, jak ses dostala k psaní svého blogu DoubleBubble?

Blog vznikl nejdřív jako osobní deník, měla jsem potřebu si některé věci zaznamenávat sama pro sebe. Později se mě na naše anglické hrátky začalo vyptávat okolí,  některé reakce byly nedůvěřivé. Tak jsem začala psát víc i pro okolí, aby bylo vidět, co dělám a kam mířím. Negativních reakcí postupně ubylo.

Co myslíš těmi negativními reakcemi?

Bylo to ze začátku spíš nepochopení. Mezi lidmi stále převažuje názor, že cizí jazyk v raném věku je na škodu, že dítě mate, klade na něj velké nároky nebo dokonce brzdí vývoj mateřštiny. Ale sama jsem si o tom načetla spoustu literatury a když jsem viděla, jak nám to doma funguje, tak jsem měla potřebu svoje zkušenosti předávat dál. Neměla jsem žádný konkrétní cíl, bavilo mě s Májou objevovat angličtinu a psát o tom. Pokud bych měla nějaký cíl formulovat, tak je to hlavně hrát si jazykem a vypěstovat v dceři lásku k jazyku co nejdřív, protože právě rané období je klíčové na formování vztahu k jazyku.

Takže není cíl, aby Mája byla bilingvní?

Podle mě to ani není možné, aby v angličtině byla schopná vyjádřit všechno to, co v češtině, protože na ni nemluvím striktně jen anglicky. Anglicky se bavíme jen v určitých situacích, které už máme zafixované a někdy přijde i sama a osloví mě anglicky. Tímto způsobem si ale nemyslím, že bychom mohly dosáhnout toho, aby byla úplně bilingvní. V odborné literatuře se píše, že je k tomu potřeba strávit v jazyce alespoň pět hodin denně. Mým cílem je, abychom každý den dělaly v angličtině něco málo, a když nás to chytne, zůstaneme u té aktivity třeba i dvě hodiny. Co dělám, dělám, protože to baví mě a vidím, že to baví i ji. Dnes jsou Máje tři roky a umí si říct anglicky to, co zrovna potřebuje. Samozřejmě jednodušším způsobem než česky, občas udělá chybu, nebo když neví, udělá pauzu, pomůže si gestem nebo počká, až jí s tím pomůžu, až to dořeknu za ní a pak to po mě zopakuje. Chyby ale většinou dělá takové, které jsou přirozené jejímu věku.

Kolik času jste tedy denně v angličtině?

To se nedá vůbec říct. Ráno vstaneme a pustíme si anglické písničky, párkrát za týden k nám přijde maňásek. Půl hodinku až dvě hodiny denně máme aktivity, které děláme v angličtině – puzzle, knížky, říkanky, ale hodně záleží na tom, jakou má Mája náladu. Používáme i hodně říkanek u rutinních činností – zavazování bot, koupání, zoubky. Řídím se její náladou, někdy mě sama osloví anglicky, tak přirozeně zareaguju a bavíme se anglicky.

Začali jste od miminka? Mluvila jsi na ní anglicky třeba už po narození?

Nezačali. Já tomu ze začátku vlastně moc nevěřila. Můj manžel mi pořád říkal, že bych měla využít toho, že mluvím anglicky a s Májou něco dělat. Měl třeba nápad, že bych na ni mohla mluvit jen anglicky, ale to jsem nechtěla. Češtinu mám totiž moc ráda a nechtěla jsem se připravit o ten nejpřirozenější kontakt skrze mateřštinu. Ale zároveň mám spoustu bilingvních přátel a vždycky jsem se pohybovala v cizojazyčném prostředí a tak jsem chtěla, aby Mája mohla být v tomhle světě se mnou už od začátku. Začala jsem jí pouštět písničky v angličtině a byla jsem překvapená, že kolem jednoho roku na to uměla reagovat. V nějaké písničce se zpívalo touch your nose a ona se opravdu dotkla nosu. Pak jsem si někde přečetla, že není dobré pracovat s dětmi jen s písničkami, že by dítě mělo mít i mluvený jazyk. Tak jsme začaly s říkankami a pak přišel maňásek. Maňásek byl takový přelom. On totiž dítě hodně hravou formou „nutí“ k interakci.

Petro, maňásek je tvůj nápad?

Ne, to ne, to je známá metoda, používá se v některých jazykových školách a taky v mateřských školách. Pokud například stejná paní učitelka má děti jak ve třídě, tak na angličtinu, je dobré to nějak odlišit. Například si vezme jiné tričko a právě maňáska. Také Britská rada doporučuje usnadnit dětem přechod do angličtiny nějakým viditelným odlišením. Maňásek mluví jen anglicky, česky sice rozumí, ale odpovídá anglicky. A když se ho dítě na nic zrovna neptá, tak se vyptává sám nebo opakuje anglicky, co dítě právě říká nebo dělá. Mája se od něj strašně moc naučila.

Dá se říct, že vaše angličtina doma stojí na písničkách, říkankách a maňáskovi? Takové tři základní opěrné body?

Říkanky a písničky počítám jako jeden takový okruh. Druhý by byl maňásek, to ano. A za třetí bych zmínila knížky. Pro nejmladší děti mi přijde dobrá takhle kombinace.

Ale s knížkami jste asi začali až později, ne?

Právě že ne. Knížky jsou důležité od začátku. Obsahují jiný jazyk, než jaký my sami zprostředkováváme, ukazují nám jinou kulturu. Je důležité, aby dítě spojovalo jazyk s konkrétními knihami, které má rádo. Na kurzu se mě maminky občas ptají, jestli nestačí používat s dětmi české knihy a číst z nich dětem anglicky, v podstatě to překládat. Ale myslím, že to nestačí. Kniha, kterou jste dosud četli v češtině, je pro dítě spojená s češtinou. A druhá věc je, že i když někdo umí anglicky velmi dobře, neumí zprostředkovat ten skutečný jazyk. Dětské knihy často stojí na libozvučnosti, mnohdy jsou rýmované, mají spoustu citoslovcí, obsahují například pro angličtinu typickou aliteraci apod. Právě v té melodičnosti, rytmičnosti dítě nasává ten pravý jazyk. Pokud bychom jen popisovali, co vidíme na obrázku, to kouzlo se vytratí.

Myslím si, že nejčastější obava maminek, než se do něčeho podobného pustí, je jejich špatná výslovnost. Jakou s tím máš zkušenost?

Na můj kurz chodí dvě skupiny maminek. Ta první umí anglicky dobře, ale nevědí, jak jazyk předávat dál. Druhá skupina maminek umí anglicky špatně a chtějí, aby jejich děti na tom byly líp. Vždycky jim říkám, že mateřská je skvělá příležitost, jak se jazyku znovu věnovat. Můžou se začít učit samy s dětmi. Skrz knížky pro nejmenší, říkanky, písničky. I maminka, která umí anglicky málo, může dětem pustit místo české pohádky anglickou, místo české knihy sáhnout po anglické, může si pozvat domů rodilého mluvčího a věnovat se nejprve půl hodiny hraní s dítětem v angličtině a zbylou půl hodinu rekapitulaci toho, co se spolu během naučili: slovíčka, výslovnost, jednoduchá gramatika… Samozřejmě poměr toho, co dokážou předat maminky jazykově dobře vybavené, a co ty, které nemají takové znalosti, se bude lišit. Neznamená to ale, že by maminky, které jazyk dobře neovládají, nemohly něco málo udělat také.

Špatnou výslovnost tedy jako problém nevidíš?

Není to rozhodně taková překážka, která by měla rodičům úplně zabránit dítě seznamovat s cizím jazykem v raném věku. Pokud zajistí dostatečný kontakt s kvalitní angličtinou, tak špatná výslovnost vadit nemusí, dítě se  naučí správnou a špatnou rozlišovat. Jen prostě rodič nesmí být jediný zdroj toho jazyka. Může být iniciátor a obklopovat dítě angličtinou. Výslovnost se dá dnes velmi rychle ověřit i třeba v online slovníku. Člověk může systematicky svoji angličtinu zlepšovat. Pokud se maminka ve výslovnosti cítí nejistá, může pustit dítěti pohybovou říkanku z YouTube, třeba obdobu „Takhle jedou páni“ a aktivně s ním sledovat video: mít ho posazené na klíně a dělat doprovodné pohyby podle videa. Spojení jazykové rytmičnosti, melodičnosti a hravosti v podobě pohybu je asi ten nejlepší koktejl, jaký dítěti můžete namíchat.

Napadá mě, se zkušenostmi, které máš, budeš u druhého dítěte dělat něco jinak?

Pokud bychom měli druhé dítě, určitě to bude jiné. Druhé dítě bývá ve vleku toho prvního, uvidí všechno, co dělám s Májou. Začala bych asi dřív s říkankami. Mája nebyla na angličtinu zvyklá jako miminko a když dostala asi v osmi měsících svoje první knížky v angličtině, vůbec je nechtěla, házela je pryč. Pak jsem zjistila, že když se začíná takhle pozdě, musí to mít pro dítě nějaký řád, nemůže se to dít nahodile – je třeba vytvořit si doma prostor pro angličtinu, stačí malý koutek, kde je to příjemné, může tam být malá polička, kde shromažďuješ anglické knížky. Taky by dítě mělo být dobře naladěné, nasycené, vyspalé. Nemělo by to být tak, že mě jako mámu to zrovna popadlo, tak se teď musíme vrhnout na angličtinu. A když si dítě na tu systematičnost zvykne, tak ona se jakoby začne pomalu sama vytrácet a řídí se to dítětem.

Doporučila bys maminkám taky psaní deníku? Já to někdy svým studentům radím, protože je fajn udržovat si zpětně přehled o tom, co jsem který den v jazyce dělal.  Líp vidíš pokroky.

To mě nenapadlo. Asi to záleží na tom, čeho chtějí dosáhnout. Pokud mají konkrétní cíle, nějaké milníky, tak asi ano. Pro někoho to může být taky motivační. Já si třeba píšu různé výroky, které Mája řekla v angličtině. Ona dokáže vymyslet neuvěřitelné věci a umí být v tom jazyce i vtipná, normálně bychom se tomu jen zasmáli a zapomněli na to. Tak já běžím k počítači a napíšu si to.

Co bys poradila mamince, která právě čte tenhle rozhovor a chtěla by to taky zkusit? Kde má začít?

Pro začátek bych vybrala tři čtyři říkanky z mého blogu pro každodenní použití – například zavazování botiček nebo mytí zoubků. Vytiskla bych je a pověsila bych si je na strategická místa (například botník) a snažila bych se je vesele recitovat pokaždé, když tyto činnosti vykonáváme. Do záložek bych si přidala deset oblíbených písniček a pouštěla bych je místo večerníčku. Pak bych si pořídila pět hezkých dětských knížek. Ale aby byly opravdu pěkné, interaktivní, třeba hmatové, aby dítě nalákaly. Vytvořila bych doma anglický koutek, kde by se každý den mohl trávit nějaký čas. Některé dítě tam chce být hned, jiné až později, chce to nevzdávat se, je to hodně individuální. Někdy stačí nechat tam ležet položenou neokoukanou interaktivní knížku. A za pár týdnů můžete pořídit maňáska.