Možná nebo dokonce jistě jste již od někoho slyšeli takovouto větu: „Tomu půjdou jazyky, neboť má dobrý hudební sluch.“ Podobný názor je slyšet v mnoha podobách, kdy ten, kdo něco takového říká, vyjadřuje své přesvědčení o tom, že hudební sluch má důležitou ne-li podstatnou úlohu při učení se cizím jazykům. A tak se o někom můžeme dozvědět, že se díky hudebnímu sluchu snadno naučil nějaký cizí jazyk nebo že ten či onen má díky svému hudebnímu sluchu bránu jazyků otevřenou. Zajímavé je, alespoň z mé zkušenosti, že to lidé neříkají sami o sobě, ale spíše o někom jiném, a to často aniž by s daným člověkem přímo podrobněji konzultovali jeho způsob učení se cizím jazykům. Pokud někdo z vás od někoho slyšel: ,, Já se díky hudebnímu sluchu učím snadno cizí jazyky“, bude to asi výjimka, která by určitě stála za bližší prozkoumání.
Jak je to tedy s hudebním sluchem při výuce cizích jazyků?
Nějakou úlohu jistě má, protože každá schopnost se nějak dá využít a souvislost mezi učením se jazyků a hudebním sluchem se přirozeně nabízí. Zkusme se tedy nad touto souvislostí zamyslet. Představte si, že by vám někdo řekl:,, Mému dítěti určitě půjde matematika, protože hezky a úhledně píše číslice.“ Bude to pro vás dostatečné odůvodnění a dojdete spolu s rodičem ke stejnému závěru? Určitě ne, velmi pravděpodobně budete v pokušení takového rodiče taktně upozornit, že psaní hezkých a úhledných číslic se jistě v matematice bude hodit, nicméně takovýto ukazatel ani zdaleka nevypovídá o matematických schopnostech dítěte. Proč? Protože studium matematiky a zejména dobré zvládnutí matematiky jistě nestojí na tom, zda číslice píšeme úhledně nebo ne. Stejně tak o někom, o kom víme, že se po něm číslice nedají přečíst, bychom netvrdili, že na matematiku určitě není. Podobně ale vyznívá souvislost hudební sluch a cizí jazyky. Určitě můžeme souhlasit s tím, že dobrý hudební sluch není k zahození a pro jazyk jako takový, včetně jazyka cizího, své uplatnění jistě najde. Ale stojí na něm schopnost naučit se cizí jazyk?
Každý, kdo se nějaký cizí jazyk učil nebo učí, může sám zapátrat, kdy vědomě používal nějakou metodu výuky, kde byl kladen důraz na hudební sluch. Možná jen tehdy, když se chtěl naučit nějakou píseň v originále a zároveň chtěl napodobit původní styl zpěvu. Cizí jazyk a jeho studium se ale v drtivé většině případů točí okolo hledání stylu, jak rozšiřovat slovní zásobu, jak pochopit a osvojit si správnou gramatiku, jak zvládnout frazeologické obraty popř. jak se nebát mluvit v cizím jazyce, jak zlepšit schopnost porozumět slyšenému a čtenému atd. atd. Jakou roli v tom hraje hudební sluch popř. jeho vědomé uplatnění na zdokonalování se v učení se cizím jazykům? Pokud ne žádnou, tak určitě minimální. Nebo jste snad někdy viděli někoho, jak se připravuje na nějakou zkoušku z cizího jazyka tím, že si tříbí např. u klavíru hudební sluch?
Předpokládám, že teď klidně může zaznít námitka, že ale jazyk je i o správné výslovnosti a tam to přece bez hudebního sluchu nejde. Dokonce možná znáte někoho, kdo výborně ovládá třeba angličtinu a když mluví, tak je to plynně i gramaticky správně, jen ale ten český přízvuk je patrný v každém slovu. No a jako důvod české výslovnosti angličtiny je udáváno, že dotyčný prostě nemá hudební sluch a správnou výslovnost zkrátka neslyší. Nemusí to být ovšem vůbec výmluva, jen neblahý dopad předsudku, že bez hudebního sluchu to prostě nejde a tím naprostá demotivace k úsilí o kvalitní výslovnost při studiu jazyka pro kohokoliv, kdo si o sobě myslí, že hudební sluch nemá. Jistě, pro kvalitní osvojení si přízvuku cizího jazyka je bezpochyby přirozený hudební sluch určitou výhodou, ale určitě a vůbec ne nezbytnou podmínkou. Podobně chce-li se někdo stát dobrým plavcem, je jistě výhodné, když zároveň přirozeně miluje vodu, ale také to není nezbytná podmínka, protože dobrým plavcem se může přece zcela bez potíží stát i ten, kdo k vodě až tak přirozeně netíhne, ale chce se prostě jen naučit dobře plavat.
Podobně mluvit cizím jazykem bez českého přízvuku a do přijatelné míry si osvojit původní výslovnost je dosažitelné pro každého. Nemusí hned přece jít o onu žádoucí metu být z hlediska výslovnosti k nerozeznání s rodilým mluvčím, ale jde o to osvojit si výslovnost cizího jazyka natolik dobře, že rodilého mluvčího hned neuhodí do ucha fonetika češtiny, bude pohodlně rozumět tomu, co říkáte a nebude lovit každé slovo utopené v českém fonetickém systému. Je to ale dosažitelné opravdu pro každého? Odpovězme si v duchu na tyto tři otázky:,,Mají všichni Češi hudební sluch?….Umí všichni Češi hrát na hudební nástroj?….Mají všichni Češi zpravidla normální, běžný, nerušivý přízvuk své mateřštiny?“ Odpovědi ukazují, že každý Čech (samozřejmě mluví li se na něj čistou češtinou) si svůj mateřský jazyk osvojí i s kvalitním přízvukem bez ohledu na to, zda má nebo nemá hudební sluch.
K dobré výslovnosti totiž není zapotřebí až tak hudební sluch jako získání citu pro jazyk a pochopení ducha jazyka. A platí to i pro jazyk cizí. Není to jistě lehké, ale je to možné. Získat jazykový cit a naladit se na ,,výslovnostního ducha´´ cizího jazyka je možné pro kohokoliv. Ne každý samozřejmě dosáhne dokonalé výslovnosti rodilého mluvčího, ale každý může dosáhnout kvalitní, nerušivé a respektované výslovnosti cizího jazyka, které bude moci rodilý mluvčí přirozeně naslouchat a rozumět aniž by trpěl tím, jak se jeho mateřský jazyk topí ve vlnách cizí neznámé fonetiky. A není také pravda, že i člověk bez hudebního sluchu dokáže mnohdy velmi snadno rozpoznat, mluví li anglicky rodilý Angličan nebo Čech učící se anglicky nebo že mnozí posluchači jazykových kurzů hodnotí kvalitu výslovnosti lektora a dokážou ji často přirozeně dobře okomentovat bez ohledu na to, zda mají nebo nemají hudební sluch? A tak si ke studiu cizích jazyků nebojme přidat úsilí o zvládnutí kvalitní výslovnosti a nepřipravujme se o toto potěšení předsudkem, že bez hudebního sluchu to vůbec nejde a už vůbec ne názorem, že na kvalitní výslovnosti zas až tak nezáleží. Ono totiž záleží, a to více než si mnohdy myslíme.
