Když jsem se jako šestnáctiletý student gymnázia zapsal na jazykový kurs němčiny v mém rodném městě (jedna z mála možností jak se mimoškolně za totality jazykově dále vzdělávat), poznal jsem jako svého učitele němčiny velmi zajímavého staršího pána (no, možná byl v té době ve věku jako já dnes), který skutečně kvalitně ovládal všechny světové jazyky a k tomu ještě tři orientální. Dozvěděl jsem se od něj kromě běžné látky mnohé vychytávky z různých jazyků, které chyběly v tehdejších učebnicích (ten, kdo k němu chodil na jeden jazyk, mohl zdarma chodit na jakýkoliv jiný kurs, takže jsem se byl občas podívat na to, jak učí francouzštinu a italštinu). Souběžně s naším kursem němčiny probíhal ve vedlejší učebně kurs angličtiny, kde vyučovala další lektorka místního kulturního střediska. Při jedné hodině se stalo, že ona lektorka zaklepala na naše dveře, vstoupila dovnitř a trochu s rozpaky, ale přesto odhodlaně řekla (a pamatuji si to opravdu téměř doslova):,,Dobrý den, pane kolego, jdu za vámi jako za výborným angličtinářem. Jeden žák mi přinesl k přeložení nějaký text z angličtiny a já si s tím nevím rady.´´ Načež mu podala lístek, kde byl jakýsi návod k použití něčeho, náš učitel jí to přeložil a ona se spokojeně vrátila do své hodiny. Dalo by se říci, že tato lektorka byla při své hodině podrobena zcela nečekaně a nepřipraveně testu svých jazykových znalostí. Jak to v její hodině potom dopadlo a jak to zapůsobilo na její pověst učitelky angličtiny opravdu nevím, ale co vím je fakt, že učitelé cizích jazyků jsou snad ve své praxi nejvíce testovanými učiteli ze všech. Týká se to jak učitelů na školách, tak lektorů v kurzech, tak soukromých učitelů. Jak se s tímto žije a jaké nároky by na své učitele měli žáci mít a jaké v realitě mají, tak o tom bude tento článek. Problém takového testování se týká samozřejmě nejen učitelů, ale všech, kdo jsou považováni za jazykové profesionály. Budu sice v této úvaze mluvit o učitelích a lektorech cizích jazyků, nicméně jednu ,,zajímavost´´ tu zmíním z oblasti překladatelské. Pro překladatele je žádoucím faktem, dostanou li od zákazníka také specifickou slovní zásobu, se kterou zákazník pracuje např. ve své firemní korespodenci a dokumentaci. Občas se ale stane, že klient tomuto požadavku nerozumí a samotné jeho vyslovení působí na klienta nedůvěryhodně. Jak to? No sluší se snad, aby překladatel třeba do angličtiny požadoval od svého klienta slovní zásobu? Copak neumí anglicky?
Ano, tak v tomto postoji je shrnuta často rozšířená představa, že profík na cizí jazyky přece musí umět všechno, jinak není profík. A když někdo jazyk učí, tak ho přece musí umět, a to znamená, že ho téměř nic nesmí zaskočit. Tento postoj, žel, někdy na sebe uplatňují i někteří učitelé sami a jakákoliv chyba nebo neznalost, projevená před jejich žáky, jim působí nezměrný stres. Není to ani tak tím, že by si oni sami mysleli, že musí umět všechno, ale uvědomují si, že toto mnohdy očekávají žáci a začnou li se pak na sebe dívat jejich očima při nějaké neznalosti, je to pro ně rána.
Pamatuji se na jednu z profesorek ruštiny na gymnáziu, kde jsem studoval. Tato profesorka uměla opravdu brilantně rusky (myslím, že delší část svého vysokoškolského jazykového studia absolvovala i v Moskvě) a dokonce mezi svými kolegy ruštináři platila, a právem, za uznávanou odbornici na ruský jazyk. Přesto i tato odbornice před svými studenty doslova zrudla, když jí jeden spolužák při konverzaci na téma ,,bydlení´´ položil otázku, jak se řeknou ,,kachličky´´. Měla smůlu, nevěděla to (nebo si nemohla vzpomenout), omluvila se, zčervenala a zapsala si to se slibem, že to zjistí.
Co tedy vše musí být učitel cizích jazyků připraven podstoupit a co může velmi reálně kdykoliv od svých žáků očekávat? Prakticky cokoliv a kdykoliv. Níže jsou některé případy z mé vlastní učitelské a lektorské praxe (jak ze školství, tak ze soukromé výuky) a také případy mých kolegů, kdy došlo na testování našich znalostí.
Žáci (děti i dospělí)
- donesli stažený oblíbený rozhovor (video nebo audio) se svou ,,star´´
a dychtivě se chtěli dozvědět, co říkala
- donesli nahrávku čehokoliv (film, písnička, zprávy) a dožadovali se okamžitého rozpoznání textu včetně jeho překladu…a že se jednalo třeba o heavy-metalovou skupinu, kde slova téměř nebyla slyšet a pokud ano, byla spolykaná do nerozluštitelných hluků, přece učitele daného jazyka jako profíka nemohlo rozhodit
- přinesli cizojazyčný text a žádali jeho přeložení, a to z jakékoliv oblasti a jakékoliv náročnosti bez rozlišení
- dodali svůj vlastní český text, který potřebovali ihned přeložit, jelikož měli ,,hned zítra´´ ve firmě na toto téma prezentaci v cizím jazyce
- přinesli téma kompozice, které jejich dítě-student psalo jako domácí přípravu ve škole a chtěli, aby se na to lektor podíval a opravil chyby (takže běda, nebylo li za 1) nebo někdy dokonce žádali samotné vypracování
- nutně potřebovali okamžitě zavolat do ciziny a něco vyjednat, lektor se ani nenadál a už měl v ruce jejich mobilní telefon (v horším případě telefonoval ze svého)
- se vrátili z ciziny a potřebovali okamžitě přeložit, jak se pracuje s tím, co si koupili – a tak se v hodině překládaly obaly zboží, návody k použití, a to doslova od masové konzervy až po nejjemnější a nejsofistikovanější elektroniku
- časté dotazy jak se řekne to a to a co znamená to či ono atd. atd. atd.
Učitel cizího jazyka samozřejmě musí rozlišit, kdy je rozumné pomoci a kdy už je třeba odmítnout a nepasovat se do role ,,jazykového otroka na zavolání´´. Nicméně vyhnout se těmto testům jazykových dovedností úplně nelze, jsou prostě součástí výuky cizích jazyků a každý učitel a lektor cizího jazyka s nimi musí v dobrém počítat. Může možná jen tiše závidět svému kolegovi chemikáři a dalším, kteří těmito testy svých znalostí ani zdaleka tak neprocházejí. Učitel cizího jazyka však musí umět dát všemu tu správnou mez a mít stále tu základní vůdčí roli učitele, nikoliv vždy ochotného překladatele. Ale, jak se má učitel zachovat, když něco neví? Tak především musí být sám v sobě vyladěn a chápat (popř. učit to chápat i žáky), že na jedné straně opravdu nesmí nevědět to, co opravdu vědět má, ale na straně druhé může nevědět to, co se dá rozumně pochopit, že opravdu vědět nemusí. A že si někdo udělá závěr, že učitel není na svém místě, když to či ono neví a jakékoliv pochopení, že i učitel je jenom člověk, není možné? No, s tím se mnohdy nedá dělat vůbec nic, a to platí samozřejmě i mimo oblast výuky cizích jazyků, takže nejlépe je být nad věcí a nijak se tím netrápit.
Pojďme udělat srovnání s lékařem. Představme si, že někdo přijde k praktickému lékaři a ten mu diagnostkuje zánět slepého střeva a pošle ho na chirurgii. Pacient udivěně řekne:,, A proč mě nebudete operovat vy, copak nejste lékař a neumíte vyléčit slepé střevo?´´ Tak takovouto otázku by snad ani nikdo svému praktickému lékaři nepoložil. Je přece jasné, že žádný lékař neumí všechno, že jsou různé specializace a lékaři mají různé atestace. A tak sice od lékařů všech oborů očekáváme jakési základní společné ,,medicínské povědomí´´ a neznalost jak vypadá aorta nebo kde hledat přívěsek mozkový bychom netolerovali zjevně u žádného z nich, na druhou stranu ale vůbec nemáme za zlé praktickému lékaři, když nás pošle na specializované pracoviště, ani se nezlobíme na internistu, že nás nebude operovat, ani na chirurga, že náš spánek na sále přenechává na starosti anesteziologovi. Ale u učitele jazyků (a vlastně každého, koho okolí považuje za jazykového odborníka) jakoby specializace neplatila a učitel buď jazyk umí (rozuměj ,,umí všechno´´) nebo neumí. Kdysi jsem četl zajímavý článek o bilingvismu u dětí, který pojednával o tom, že problémy tohoto typu mnohdy stresově zažívá i dítě, které má rodiče různých národností a tudíž dva mateřské jazyky. Okolí je někdy (možná i často) bere jako dokonale a přirozeně mluvící oběma jazyky a postupem doby od nich vyžaduje překlady čehokoliv z jednoho jazyka do druhého oběma směry a pokud dítě neví, tak je okolí udiveno, jak je to možné, když oba jazyky jsou jeho mateřské a tudíž tedy musí být ,,dokonalé´´. Dítě se tak cítí nepochopeno a dostává se do stresu, protože jsou na něj kladeny nároky, kterým nemůže vyhovět a jeho okolí se diví, jak je to možné. Ale zpět k učitelům a lektorům cizích jazyků. Jak se tedy má lektor dívat na své testování, ke kterému nutně dřívě či později opakovaně dojde?
1) Měl by testování svých znalostí brát jako přirozenou součást své práce
To znamená, že učitel by neměl zaujmout postoj, že se bude držet jen výhradně své přípravy na hodinu a jakékoliv testování zvenčí zásadně odmítat. Tím se sice vyhne možným nepříjemným chvilkám, ale nic tím nezíská, protože jeho počínání bude žákem (žáky) téměř jistě vyhodnoceno jako snaha zakrýt neznalosti. Učitel samozřejmě má právo i povinnost vést hodinu, být autoritou a jistě by neměl přistupovat bez rozmyslu na ,,rozmary´´ svých žáků, nicméně připustit rozmanité dotazy žáků a tím se vystavit testování svých znalostí by v rozumné míře měl. A navíc, pro učitele se sebevědomím a kvalitní znalostí jazyka by to neměl být problém. Pokud si učitel dokáže poradit a v testování obstojí, pak to často vede k tomu, že jeho cena v očích žáků stoupne ještě více.
2) Neměl by testování svých znalostí brát jako trvalý stres, kdy se bojí chvíle, že něco nebude vědět a shodí se
Ano, nikdo neví všechno a tak říci:,, Já nevím.´´ nebo ,,Nejsem si úplně jist´´ by mělo být ve stejném duchu, jako když praktický lékař řekne:,, Já si nejsem jist, co vám je, raději vás pošlu na rentgen´´. A tady se dostáváme k úvaze, kdy si takovéto ,,přiznání´´ může učitel cizího jazyka dovolit. Opět tedy srovnání s lékařem. Mohl by s klidným svědomím praktický lékař říci:,, Víte, já nevím jestli je to chřipka nebo angína, pošlu vás raději ke kolegovi´´? Tak takový lékař by pravděpodobně a hlavně oprávněně utrpěl bolestivou ránu na své lékařské pověsti. Ale když řekne:,,Vypadá to na cukrovku, ale nejsem si jist, takže vás pošlu na odběry krve a poté k diabetologovi.´´, pak je vše v pořádku. Kde je tedy ta hranice, kdy ta či ona neznalost učitele jazyků zaslouženě shodí a kdy je to neznalost nebo nejistota obhajitelná a nijak profesní cti neškodící?
Tak takovou hranici nelze samozřejmě 100% ně určit, nicméně jistě by bylo např. trapné, kdyby si třeba takový učitel angličtiny nebyl jist, je li v textu předpřítomný nebo minulý čas průběhový popř. neuměl správně utvořit podmínkové souvětí v minulosti (a věřte, že i to se může stát). Na druhou stranu neznalost nějaké málo používané slovesné vazby nebo váhání, zda v té či oné větě použít nebo nepoužít spíše trpný rod nemusí být vůbec žádnou ostudou. Přece jen ale v tomto není dobré stanovovat nějaká pravidla, každý učitel je jiný a někdo má širší slovní zásobu, jiný zase lepší výslovnost, a další zase propracovanější gramatiku. Žádný z učitelů cizího jazyka by ale neměl mít v ničem natolik zásadní problém, že by nastala oprávněná nedůvěra k jeho jazykové kompetenci. Když to natáhnu do extrému, tak učiteli jazyků by se určitě nemělo stát (a už vůbec ne pravidelně), že by neznal slovíčka z učebnice, ze které učí…že by ve větě nepoznal o jaký gramatický jev se jedná …. že by nebyl schopen v daném jazyce plynně komunikovat…. že by neměl natolik nacvičené ucho, aby při běžné (neodborné) komunikaci rozuměl rodilému mluvčímu….že by si nebyl schopen přečíst ,,noviny´´ v jazyce, který učí apod. Nastavená laťka se samozřejmě bude zvyšovat s tím, jakou úroveň učitel vyučuje, obecně by se to dalo myslím shrnout asi tak, že jakýkoliv učitel cizího jazyka by měl tento jazyk ovládat natolik dobře, že při rozhovoru s rodilým mluvčím by takovému klidně mohl říci, že učí jeho jazyk a rodilý mluvčí by se tomu nijak nebyl nucen podivit. A pozor, takové podivení může přijít i tehdy, mluví li učitel plynně, správně a bez (vážnějších) chyb, ale jaksi pozapomněl pracovat na své výslovnosti. Jeden můj známý umí výborně anglicky slovem i písmem, dokonce angličtinu i nějaký čas vyučoval, ale s příšernou a těžce českou výslovností. Byl jsem u toho, když rodilému Američanovi na otázku, co dělá, odpověděl ryze českým přízvukem:,, Áj týč ingliš.´´ Američan se ani nestačil podivit, neboť měl problémy vůbec poznat svůj rodný jazyk.
3) Učitel cizího jazyka by měl mít zdravé, kvalitními znalostmi podložené sebevědomí, pak ho testování psychicky ,,neskolí´´
Obecně, a tedy i u jazyka platí, že čím více vím, tím více vím, že nic nevím. Učitel, který umí kvalitně (což samozřejmě nemusí být na úrovni rodilého mluvčího) cizí jazyk, který vyučuje, bude mít pravděpodobně i zdravé sebevědomí. Takový učitel pak dokáže udržet své testování na zdravé úrovni, nenechá si žáky přerůst přes hlavu, ale zároveň se nebrání všemožným dotazům a požadavkům (a že jich může být). Takový učitel pak nastaví podmínky přirozeně přijatelné jemu i žákům, mnohým testováním projde bez zaváhání a pokud ne, vezme to s nadhledem, protože ví, že to či ono má právo nevědět a už vůbec nemůže vědět všechno. V takovém duchu vystupuje i vůči svým žákům a ti obvykle nemají důvod (jsou li rozumní) to nechápat stejně. Někdy dokonce i fakt, že sám učitel něco neví, paradoxně, avšak pochopitelně, poskytuje žákům úlevu, protože pak se o to více dívají vyrovnaně i na své chyby. Jedna profesorka němčiny svým žákům řekla:,, Já osobně bych tam dala tento tvar slovesa, co vy?´´ Mělo to pozitivní dopad a diskuze byla o to přirozenější. A na závěr opět jedna vzpomínka na mého učitele němčiny, o němž byla řeč v úvodu. Víte, co odpovídal na otázku, kolik umí jazyků? Říkal prostě:,, Já neznám žádné, já je jenom učím.´´
Ladislav Vorel je bývalý dlouholetý jazykový lektor s hlavní specializací na francouzský jazyk. Také mluví anglicky, německy, rusky a zajímá se o další jazyky.