Léto přeje třem krásným aktivitám – cestování, učení se cizím jazykům a čtení. Nevím, jak ostatní cestovatelé, ale já se na svých cestách nikdy neobešla bez knížky. Čtením jsem si krátila nejen samotnou cestu vlakem, ale i čekání na autobus nebo na další vlak. Zjistila jsem navíc, že knížky jsou skvělým pomocníkem k navázání konverzace nejen v mateřském, ale i v cizím jazyce. Je přitom úplně jedno, jestli jste v tu chvíli v Americe, Austrálii nebo cestujete napříč Německem či jedete navštívit babičku na Šumavu. Vždy to spolehlivě fungovalo a stále funguje.
Nevím, jak to mají jiní knihomolové, ale já mám pocit, že mě moje čtenářská vášeň zavedla i na velmi zajímavá místa, která jsem objevila při hledání vhodného koutku, kde bych se zcela mohla ponořit do příběhu. A tak jsem navštívila v mnoha městech a zemích světa bezpočet kaváren a kavárniček, seděla na březích řek, v botanických zahradách, na plážích, v zámeckém parku nebo na zahradě mých prarodičů. Je to hezký pocit, když si najdete místo, kde je vám dobře, kde se na chvíli zastaví čas, a vy se můžete začíst do prvních stránek knížky, kterou jste právě teď položili na stolek vedle šálku kávy a teplého croissantu nebo jen tak vedle sebe na deku k misce s čerstvě natrhanými malinami.
Knížky, které jsem pro čtenáře Jazykového koutku a němčináře vybrala, spojují tři základní motivy – čas, hudba a přátelství. Možná je budete znát, možná ne. Já se k těmto knížkám vracím již po několikáté a vždy mě znovu a znovu překvapí.
První knížka, ke které se ráda vracím, je MOMO oder die seltsame Geschichte von den Zeit-Dieben und von dem Kind, das den Menschen die Zeit zurückbrachte. Autorem tohoto příběhu je německý spisovatel Michael Ende.
Na začátku jedné z kapitol vypravěč říká: „Es gibt ein großes und doch ein ganz alltägliches Geheimnis. Alle Menschen haben daran teil, jeder kennt es, aber die wenigsten denken je darüber nach. Die meisten Leute nehmen es einfach so hin und wundern sich kein bisschen darüber. Dieses Geheimnis ist die Zeit.
Es gibt Kalender und Uhren, um sie zu messen, aber das will wenig besagen, denn jeder weiß, dass einem eine einzige Stunde wie eine Ewigkeit vorkommen kann, mitunter kann sie aber auch wie ein Augenblick vergehen – je nachdem, was man in dieser Stunde erlebt.
Denn Zeit ist Leben. Und das Leben wohnt im Herzen.“
Tento nadčasový příběh mám velmi ráda. Na příběhu Momo a jejích přátel si totiž vždy uvědomím, jak snadno se necháváme strhnout dnešní uspěchanou dobou a jak málo času nám pak zbývá na to opravdové – na to, abychom dělali, to co máme rádi, našli si čas na přátele, vyprávěli si příběhy, hráli si třeba na piráty, princezny nebo na dobyvatele neznámých kontinentů. Momo si získá mnoho přátel, protože má velký dar. Dokáže lidem naslouchat. Nechává si vyprávět jejich příběhy a věnuje jim svůj čas. Díky těmto rozhovorům se lidé v její přítomnosti mění. Stávají se lepšími. A brzy si život v ulici bez Momo nedokáží představit. Až do momentu, kdy se ve městě objeví podivní pánové v šedých oblecích s doutníky v ústech.
V knížce je spousta momentů a myšlenek, které čtenáře donutí zastavit a zamyslet se. Jednou z mých nejoblíbenějších pasáží je rozhovor malé Momo se starým metařem Beppem o tom, jaké to je zametat ulici, která se jednomu může zdát na první pohled příliš dlouhá. Beppo na to říká: „Man darf nie an die ganze Straße auf einmal denken, verstehst du? Man muss nur an den nächsten Schritt denken, an den nächsten Atemzug, an den nächsten Besenstrich. Und immer wieder an den nächsten… Dann macht es Freude; das ist wichtig, dann macht man seine Sache gut. Und so soll es sein.“ Krůček za krůčkem. A na to myslím, pokaždé, když se pouštím do něčeho nového jako je třeba studium cizího jazyka.
Titul druhé knížky, kterou jsem přečetla jedním dechem, je tak trochu zvláštní. Stále ještě přemýšlím, jak bych ho přeložila do češtiny. Knížku napsal Matthias Brandl a nazval ji Die Gedankenmusik. Hlavní hrdinkou této knížky je opět dívka, jmenuje se Maja. S maminkou právě přijíždí na letní prázdniny ke své tetě. Maja je však velmi smutná, neboť manželství jejích rodičů právě prochází krizí a slovo „rozchod“ je na denním pořádku. Jednoho dne se však Maja setká a spřátelí s Antonem, který pro místní dětské publikum zpívá písničky pro radost a k tanci. Zde Maja objeví kouzlo hudby a přátelství. Nikdy předtím, než jsem si přečetla tuto knížku, bych nevěřila, jak krásně se dají popsat melodie a tóny jednotlivých myšlenek. Díky tomuto příběhu vím, jak zní radost, smutek, ale i strach a že nekrásnější tóny vydává láska. A také, že myšlenky každého člověka mají úplně jinou melodii. Od radostných vysokých tónů po ty smutně až zádumčivě hluboké.
A tady krátká ukázka: „Viele Menschen, die die Liebe bereits gefunden haben, werfen sie wieder weg. Oftmals wegen Kleinigkeiten. Die Liebe zu halten ist nämlich nicht leicht. Wie du ja weißt, ist sie eine ganz zauberhafte Melodie, die aber sehr zerbrechlich ist. Sie ist anfällig gegen Störungen, weil sie aus hohen und zarten Tönen besteht. Hohe Töne kann man zwar weit hören, auch wenn die Melodie nur ganz leise ist. Aber die höhen Töne haben es schwer, gegen die tiefen dunklen Gedankenmelodien zu bestehen“ „Verschwindet dann die Melodie?“ Anton nickte. „Nach und nach. …Die schweren Klänge der traurigen Gedanken und die hässlichen Geräusche der Angst lassen die Melodie der Liebe schließlich immer leiser werden, bis sie im Hintergrund versinkt und eines Tages verschwunden ist.“
Když už jsem zmínila hudbu, nemohu opomenout knížku Mein Leben mit Mozart. Jejím autorem je Eric-Emmanuel Schmitt. Kniha vyšla původně ve francouzštině. Německý překlad jí však neubírá na kvalitě. Celý příběh má formu dopisů, které si autor s Mozartem vyměňuje od svých patnácti let, kdy se s jeho hudbou poprvé setkává. Zatímco sám autor promlouvá v textech dopisů, Mozart pak ve svých melodiích, na které je v dopisech vždy odkázáno (Figarova svatba, Malá noční hudba, Kouzelná flétna, Cossi fan tutte). V dopisech se tak postupně dovídáme o autorově dospívání a jeho pocitech marnosti a touze po úniku z tohoto světa, prvních nesmělých milostných dobrodružstvích, o jeho prvních autorských pokusech, o lásce k divadlu, o Mozartově hudbě, o uměleckém životě. Na téhle knížce se mi líbí, že i přes zdánlivou jednoduchost skrývá nádherné myšlenky hlubšího významu. A definitivně díky ní propadnete kouzlu Mozartovy hudby.
Nyní opustíme svět hudby a přeneseme se do světa vědy. Když Daniel Kehlmann vydal knihu Die Vermessung der Welt, vzbudil okamžitě pozornost nejen odborné veřejnosti. Já jsem si tuto knížku přečetla s chutí a stále se k ní vracím. Je totiž neskutečně vtipná, a protože je o objevech a cestování, je přímo stvořená pro letní čtení. Když vyslovíte jména Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller, Immanuel Kant, Alexander von Humboldt či Carl Friedrich Gauß, vzpomenete si jistě na velikány německé literatury, filosofie a vědy. Daniel Kehlmann je však ve svém opravdu čtivém románu představuje úplně z jiné, mnohem osobnější a osobitější perspektivy. Zakladatel moderní matematiky Carl Friedrich Gauß v ní vystupuje jako starý morous a podivín a přírodovědec Alexander von Humboldt jako neskutečný excentrik a dobrodruh. V roce 1828 se ti dva setkají na vědeckém kongresu v Berlíně. Jaké asi bude jejich setkání? Knížka je příběhem o vášni, touze po poznání, ale také o neúspěchu a o tom, jak znovu najít naději.
Poslední knížka na léto je opět román v dopisech. Jmenuje se Briefe an die chinesische Vergangenheit a napsal ho Herbert Rosendorfer. Představte si, co se stane, když se Číňan z 10. století přesune prostřednictvím stroje času do Mnichova dnešních dní. Jak na něj bude působit velkoměsto, veškeré vymoženosti dnešního moderního světa, evropská kultura vůbec. Když jsem poprvé četla tuto knížku, nevěděla jsem, co si s ní počít. Až na druhý pokus si získala moji čtenářskou pozornost. Celý román je totiž napsaný s velkou nadsázkou a neuvěřitelným humorem, kterému musíte přijít na chuť.
Například o vztahu Evropanů, tedy Nosáčů, se zde píše: „Übrigens ekelt es die Großnasen offensichtlich selber vor ihren Speisen. Davon habe ich Dir ganz zu Anfang schon berichtet, im Zusammenhang mit dem Eßinstrument Gan-bal, das ein Stab ist, der vorn in vier Spitzen ausläuft. Damit spießen sie die einzelnen Fleischhäppchen auf, die sie mit kleinen Tischsäbeln vom Stück abschneiden… Die Speißen mit den Händen zu berühren, gilt als peinlich und äußerst unfein.“
Podobně vtipně laděnými komentáři a postřehy se to v knížce jen hemží. Myslím si, že patří k těm románům, které jen tak neodložíte. A čtete nakonec tak dlouho, dokud nezjistíte, že obracíte poslední stránku.
„Knihy jsou jako čokoláda, jeden kousek nikdy nestačí.“
Přeji vám hezký zbytek léta a krásné čtenářské zážitky.
Mirka Smíšková, Golden Key
V článku byly použity ukázky z knížek:
Michael Ende: Momo oder die seltsame Geschichte von den Zeit-Dieben und von dem Kind, das den Menschen die gestohlene Zeit zurückbrachte, Stuttgart 20168, s. 40 a 63.
Matthias Brandl: Die Gedankenmusik, Freyung 2016, s. 83-84.
Herbert Rosendorfer: Briefe in die chinesische Vergangenheit, München 200837, s. 101.