Jedna moje kamarádka, která se právě chystá začít učit angličtinu na základní škole, mě požádala, jestli bych jí mohla udělit nějaké rady pro jazykovou výuku dětí. Nejsem sice angličtinář, ale dala jsem dohromady několik obecných rad pro výuku jazyka a zaměřila jsem je na malé školáky, především prvňáčky. Tady jsou:
Když se připravuji na novou výuku, na novou třídu, ale i tehdy, když začínáme znovu po prázdninách, ujasním si sama pro sebe základní body, jak bude moje výuka vypadat. Zamyslím se nad tím, co bych chtěla, aby se daní žáci/ studenti ve spolupráci se mnou naučili, určím si cíle, způsob a častost hodnocení, poznamenám si také to, co si chci konkrétně připravit, například jaké soubory chci mít pro žáky připravené v počítači.
Zásadní je pro mě představit si svou hodinu a dát jí co nejjasnější formu (nechci říkat řád), a to především u malých dětí, kterých se mají tyto rady týkat. (To mi koneckonců pomůže i v tom, že mě napadnou věty, které chci říct, mohu si je připravit a při reálné hodině jsem pak mnohem jistější.)
Už takový pozdrav může udělat hodně, když mu dáme stálou formu a uděláme z něj takový malý rituál, který nás převede do světa například angličtiny. Může mít třeba i formu nějaké říkanky nebo krátké písničky, kterou začínáme každou hodinu.
Při výuce cizího jazyka samozřejmě nejde jen o konkrétní návody, jak vysvětlit dětem to které gramatické pravidlo nebo jak pracovat s jednotlivými cvičeními v učebnici.
Ze všeho nejdříve si musíme rozmyslet, co chceme děti naučit a jakým způsobem jim to předat. Pomůže sepsat si vlastní cíle, z nichž si určíme ten nejdůležitější. Může to být třeba, aby se děti nebály komunikovat nebo aby se především snažily správně vyslovovat, prostě to, na co budeme klást největší důraz.
Musíme si uvědomit, že u malých dětí právě naše působení při jejich možná prvním kontaktu s jazykem může významně formovat jejich vztah k danému jazyku nebo k jazykům vůbec v budoucích letech.
Za nejdůležitější považuji hlavně děti cizím jazykem nevyděsit a neznechutit jim ho. To se může stát například tehdy, když kdykoliv se dítě pokusí něco říci, učitel v tom ihned detekuje nějakou chybu a opraví ji. Dítě má ten moment pocit, že mu nebylo rozumět, nebylo v cizím jazyce pochopeno a zažívá pocit neúspěchu. Přitom jeho výpověď mohla být relativně srozumitelná a pouhou kladnou reakcí nebo odpovědí by býval učitel vzbudil naopak pocit úspěchu.
Neměli bychom zapomínat na to, že základní úloha jazyka je předávat informace. Pokud je tato podmínka splněna (i když s chybou nebo nepřesně), lze to považovat za úspěšnou komunikaci.
Naopak bychom měli dětem ukázat, k čemu cizí jazyk slouží, například pustit nějaké video, nebo jim komunikaci s cizincem předvést názorně. (Dnešní děti už se pravděpodobně s nějakým cizincem setkaly, a nebudou tedy překvapené. Já jsem nicméně jako malá měla dlouhou dobu představu, že se učím nějaký systém, šifru, kterou lze převést tam a zase zpátky, ovšem to, že jsou lidé, kteří znají jen jednu stranu té šifry a že se s nimi lze takto domluvit, jsem pochopila až při svém prvním kontaktu s cizincem.)
Přejděme tedy k některým doporučením, co by měl a neměl učitel dělat:
Co nejméně na děti tlačit – hledat různé cesty, aby se děti chtěly v cizím jazyce projevit samy
Příliš nedbat na svou důstojnost – dělat jakékoliv kašpárky, přehánět výslovnost, přehánět nadšení…
Gesta a mimika – též je přehánět, lze jimi dovysvětlit obsah sdělení, což odkazuje k dalšímu bodu:
Názornost – brát věci do ruky, hýbat s nimi, nebát se dotknout dětí (vzít je za ruku, dát jim lístek na čelo…)
(Například když učitel obejde celou třídu, každému podá ruku s nějakým pozdravem: Hello, How are you?, Good morning…. Chvíli to sice potrvá, ale děti pochopí, že tím vším lze vyjádřit pozdrav, zapojí i pohybovou paměť – budou muset minimálně pohnout tou rukou, případně lze vstát, uklonit se a podobné legrácky – a budou se cítit jazykem osloveny.)
Neopravovat nic, co není nezbytně nutné – pokud se dítě vyjádří srozumitelně, nejprve zareagujeme na jeho projev (podáme mu věc, odpovíme…). Teprve poté, co si dítě prožije, že komunikace byla úspěšná, můžeme eventuálně začít pracovat s chybou, je-li to potřeba.
Naučit děti nebát se udělat chybu – i s chybou se lze skvěle domluvit
Nelpět příliš na správnosti – jako kritérium vzít, zda je výpověď dítěte pochopitelná či nepochopitelná
Nezlobit se, když dítě promluví česky – pokud to ovšem jde, na jeho češtinu reagovat angličtinou, například otázkou
(Například žák řekne: „Já jsem nedostal obrázek.“ Učitel odpoví: „You don´t have a picture? Here you are…“)
Nechat děti spolupracovat – z hlediska komunikace je velmi důležité nechat děti spolupracovat a vzájemně si radit. Zvyknou-li si na to, bude to mít ten psychologický efekt, že v kontaktu s mluvčím daného jazyka se pak nebudou tolik ostýchat, že něco nevědí, protože na to budou zvyklé, a také pro ně nebude ostuda se zeptat či poprosit o radu. I to je přece komunikace.
Zvykat děti ustát situaci, když nerozumím – není to přeci konec světa. Neměli bychom podceňovat schopnost orientovat se v textu, poslechu, v komunikační situaci, kdy nerozumím úplně všemu. Tuto schopnost, nebo spíše zvyk, nevyděsit se neznámého a naopak se soustředit na ty informace, které pochytím, lze v dětech pěstovat od začátku a děti ji jistě časem ocení.
Výčet doporučení v tuto chvíli nekončí, jen některé aspekty výuky rozebereme samostatně.
Výslovnost
Když se malé děti setkají s cizím jazykem, jeho zvuk, jiná intonace, zvláštně vyslovované hlásky a celková melodie, je pro ně tím nejpůsobivějším, tím, co je hodně jiné. Význam slov přijde na řadu až při bližším zkoumání. Práce s výslovností je tedy u malých dětí velmi důležitá. (A nejen u nich, správně srozumitelně vyslovený kořen slova znamená pro srozumitelnost mnohem víc, než zadrmolený gramaticky správný tvar.)
Pro nácvik výslovnosti je tedy dobré:
Přehánět – aby se děti uvolnily a nebály se to zkoušet, je fajn, když vidí, že se učitel pitvoří taky. Není třeba se přehánění obávat, později v rychlejším projevu se případně upraví.
Nebát se, že budu působit směšně.
Ukázat dětem komunikaci s cizincem (třeba na videu), aby viděly, že se tak lze domluvit, ale jen tehdy, když to zní co nejpodobněji.
Spojit mluvení s pohybem (Děti se uvolní, protože se nebudou tolik soustředit na to, jak zní, co říkají.)
Zvykat děti na nezvyklé výslovnostní záležitosti – v angličtině například znělé koncovky (dog, sing)
Není chyba jako chyba
Z důvodu, který jsem uvedla na začátku, abychom děti nevyděsili pocitem neúspěšné komunikace, jsem zastáncem toho, zezačátku neopravovat dětem chyby – a pokud už je to nutné, tak jen ty věcné (například použití zcela nesprávného pojmenování).
Základní a nejdůležitější kompetencí je praktické použití jazyka, aby děti poznali, k čemu je cizí jazyk dobrý, že má sice jiný zvuk a systém, ale že je využitelný pro komunikaci.
Nikdy bychom neměli na jakýkoliv projev dítěte v cizím jazyce bezprostředně zareagovat tím, že ho opravíme, že mu vlastně řekneme, že je to špatně. Namístě je spíše poskytnout zpětnou vazbu tím, že nějakým způsobem zareagujeme, buď podle smyslu sdělení nebo doplňující otázkou.
Co se týče například chyb ve výslovnosti, můžeme dítěti poskytnout zpětnou vazbu tím, že jeho sdělení zopakujeme správně, případně je zopakujeme s tázací intonací a dítě se to možná pokusí vyslovit znovu, aby nás ujistilo. Nenutíme ho však k tomu. Pro porozumění rozdílům mezi výrazy se můžeme zeptat v kontrastu- Duck or dog?.
Chyb v gramatice si zezačátku doporučuji pokud možno vůbec nevšímat. Postupem času začneme upozorňovat jen na takové chyby, které mění význam sdělení.
Cesta ke gramatice vede u dětí většinou spíše přes systematizování příkladů než přes vysvětlování pravidel.
Umění je také v tom, sám jako učitel udržet ve věcech systém, ale na děti (v rámci tohoto systému) působit pokud možno po většinu času spontánně.
V každé třídě musíme počítat s různými druhy nadání, včetně rozdílného stupně nadání na jazyky. Neboli některým dětem to půjde pomaleji a měli bychom dbát na to, aby se necítili zmatené a aby jim učivo neuteklo. Proto je důležité vymezit minimum, ze kterého neustále znovu vycházíme při přidávání (nabalování)nových věcí. Toto minimum se samozřejmě postupně rozšiřuje, ale mělo by to být prováděno promyšleně a systematicky.
Základní soubor vět – je něco, co by měl učitel s dětmi projít každou hodinu, dokud si v tom nebudou úplně jisté, prakticky to s nimi nacvičit a toho pak vycházet při komunikaci ve třídě. Nemusí nutně souviset s obsahem učebnice. Také není nutné ho někde vyvěsit či o něm děti informovat. Stačí, že ho zná učitel, a ten s ním pracuje a vychází z něj.
Jasné vymezení základu je nejlepším prostředkem, jak neodradit žáky, kteří si jazyk osvojují pomaleji, a udržet je při věci. V první a druhé třídě, kdy ještě v angličtině nejspíš nepíšeme, ale i později, lze k vymezení základu použít třeba kartičky nebo obrázky, podstatné je ale především to, pracovat s daným základem v hodině a tam se také ujistit, že děti vědí, co se po nich chce, a většinu toho zvládají.
Základ bychom měli jasně vymezit především u slovní zásoby. Když pracujeme s obrázkem nebo se věnujeme nějakému tématu, často nás to svádí k tomu, abychom dětem řekli slovíčka navíc, pojmenovali všechno, co vidíme nebo nás napadne, často se ptají i děti a my se necháme strhnout jejich zájmem. To je sice v pořádku, ale měli bychom dávat dobrý pozor, abychom z toho všeho jasně vymezili, označili a zopakovali to, co patří právě do minima, které budeme po dětech požadovat.
Například základní soubor pro komunikaci ve třídě by měl obsahovat:
Pokyny (Come here, please. Sit down, please. Take a pencil. Draw … Look! …)
Otázky (na které by děti měly reagovat) (Do you understand? Do you like….? Which one do you like? Do you agree? OK? Have you got…? Do you want….?)
Věty (výrazy), které potřebují žáci ke komunikaci s učitelem (yes (I do)/ no (Idon´t). Please… Thank you. I don´t understand. I´m sory.)
Další věty specifické pro tu kterou třídu a toho kterého učitele. Důležité je mít na paměti, že jde o základ, minimum, neměli bychom to tedy přehánět s množstvím. Vždy je lepší mít požadavků na žáky raději méně než více.
Takový soubor si můžeme vytvořit také pro každou jednotlivou lekci nebo téma, abychom měli jasně vymezené základní minimum.
Vybírat základní slovní zásobu bychom měli promyšleně – ideálně na základě frekvence užití jednotlivých výrazů. To se týká i všeho, co najdeme v učebnici.
Pro rozšiřování slovní zásoby, ovládnutí větné stavby a rozmluvení se není špatné pracovat s nahrazováním větných členů. Je to taková jazyková kombinatorika – lze použít třeba obrázkové kartičky, dataprojektor, skvělá je na to interaktivní tabule. Nahrazujeme vždy jen jeden člen ve větě.
| down | |
| Sit | on the chair |
| on the carpet | |
| on the desk |
| I | home | |
| You | go | to school |
| my mother | goes | swimming |
| Lucy
… |
… |
… |
Učitel by měl zvážit, které materiály chce dětem poskytnout, aby si je vzaly domů. Je zde nebezpečí, aby si děti nebo rodiče nemysleli, že mají umět všechno, co si ze školy přinesou.
Především v první třídě, kdy pracujeme s dětmi bez psané formy jazyka, rozhodně není dobré dávat jim například výtisk básničky, byť třeba s obrázkem. Děti nebo rodiče by se pak mohli začít soustředit na psaný text, což není vůbec žádoucí, a navíc, pokud daná básnička netvoří základ toho, co po dětech požadujeme, je zbytečné zahlcovat děti materiály.
Pokud je potřeba, aby si děti něco procvičovaly doma s rodiči, je dobré jim na to poskytnout konkrétní materiál, například vytištěný soubor, který si snadno rozstříhají na lístečky či kartičky. Tento soubor by měl obsahovat obrázkový materiál jako vodítko pro děti. (například princip: Rodič dítěti ukazuje obrázek a kontroluje, zda dítě ví, či neví pojmenování.) Domluvíme-li se s rodiči, je možno toto dělat například přes webové stránky. Tam lze též umístit třeba nahrávku písničky nebo jiný materiál, který mohou rodiče dětem doma pustit.
Hodnocení
Teď nebudu úplně hovořit o hodnocení ve smyslu známkování, ale o hodnocení, které je dalším vodítkem pro učitele a které mu poskytuje informace o dítěti, neboli mu dovoluje dítě sledovat.
Učitel by toto hodnocení měl dělat sám pro sebe, ale myslím, že není problém, ba je to i k dobrému, podělit se o něj také s rodiči.
Při sledování práce dítěte si všímáme toho, nakolik je schopné: – zopakovat – porozumět – zapamatovat si – samostatně se projevit.
To jsou informace, které by mohly rodiče zajímat i v rámci celkového rozvoje dítěte. Rodiče je tedy dobré informovat o tom, jak dítě pracuje, je dobré psát výstupy jako: dovede si říct o pití, jídlo, dovede se omluvit. Tyto výstupy pak můžeme hodnotit známkou, je-li to potřeba.
Pro děti má hodnocení přirozeně jiný rozměr, na jedné straně chtějí všechny jedničku, na straně druhé si rády něco „vybojují“ – třeba razítka a fajn je, když je dostanou ne na základě práce v hodině, ale konkrétního úkonu. Například si o ně řeknou: „Please, can I get a picture of sheep? – mohou si vzájemně pomoci, ale kdo to neřekne, razítko nedostane. Zde se vracíme opět k praktickému využití jazyka a pocitu úspěšné komunikace: „O co jsem si řekl, to jsem dostal.“ Může být třeba na výběr ze tří různých razítek, aby to nebylo pro všechny stejné a děti zažily pocit, že dostaly přesně to (tu variantu), o co si řekly.
Na závěr ještě nabídneme příkladové rozvržení hodiny
| Fáze vyučovací hodiny | Činnosti, které lze zapojit a s jednotlivými fázemi libovolně kombinovat
|
| 1) Počáteční rituál (5min) | pohyb |
| 2) Opakování (10 – 15min) | obraz |
| 3) Nová látka (10min) | logika/řešení problému |
| 4) Fixování nové látky (10min) | soustředěná činnost |
| 5) Závěrečný rituál (5min) | poslech |
- Písnička, básnička – něco, co hodí děti do pohody, ne je rozhodí, takže ne konverzace (bezpečné je pro děti to, co vědí s jistotou, nebo to, čeho se nemusejí účastnit)
- Opakování má dvě funkce, jednak ryzí opakovací, připomene dětem, co už se naučily, jednak poskytne učiteli zpětnou vazbu, informaci o tom, nakolik děti látku chápou, ovládají, nebo zda a nakolik je potřeba se jí ještě věnovat.
- Novou látkou je vždy dobré navázat na látku již zvládnutou, zařadíme a pojmeme ji podle toho, co jsme zjistili při opakování.
- Ideální je, když se děti pokusí danou látku uchopit samy, nějakým způsobem ji použít.
- Vyplatí se požádat děti o zpětnou vazbu, zda byly s hodinou spokojeny, jestli je něco, čemu nerozumějí, zdali by se něčemu konkrétnímu rády věnovaly příští hodinu, pozdrav, písnička, básnička, gesto…
A ještě doplnění
Začínáme-li s výukou třeba ve druhé třídě, tedy nezačínáme-li s dětmi s cizím jazykem zcela od začátku, ale již navazujeme na nějaké základy, záleží samozřejmě také na tom, jestli navazujeme na výuku svou nebo měly děti předtím jiného učitele. Není to ale tak zásadní. I když totiž přesně víme, co všechno jsme minulý rok v jazyce dělali, stejně je třeba znovu zjistit, co děti vědí a co si pamatují.
Pro tento účel je vhodné projít si předpokládanou látku v učebnici a připravit si předem otázky mířené na to, abychom v průřezu získali přehled o znalostech dětí, na které můžeme navázat a nabalovat na ně další. Většina otázek by se měla točit okolo základu, ať už by šlo o zopakování onoho základního souboru vět z minulého roku, nebo se na jejich základě, pokud se třídou začínáme, vystaví soubor nový.