Kdo rád dělá v životě zásadní chyby? Asi nikdo, a čím je chyba vážnější, tím více se jí chceme vyvarovat. Samozřejmě platí, že není chyba jako chyba a jistě je rozdíl mezi chybou, kdy si člověk třeba jen špatně spočítá peníze a vezme si jich na nákup méně než po něm chtějí u pokladny a chybou, kdy někdo v horkém dnu zapomene dítě v autě. Jak je to ale s chybami při učení se a používání cizích jazyků? Máme je brát jako ,,nežádoucí tragédii“ a za každou cenu se jim vyhýbat nebo je naopak můžeme klidně i třeba vůbec neřešit, hlavně že se aspoň trochu srozumitelně v cizím jazyce vyjádříme? Universální odpověď určitě neexistuje, záleží totiž na ,,nastavení“ každého jedince a také na okolnostech, kdy ten či onen cizí jazyk používáme. Určitě by ale nebylo dobré odbýt celou problematiku chyb v cizích jazycích jen tím, ať si to každý u sebe ,,nastaví“ jak chce. O čem je tedy nutné  uvažovat?

 

1) Chybám se nelze vyhnout

Představa, že se budu učit cizí jazyk a zařídím si to tak, že nikdy neudělám chybu, je jistě představa zcela naivní. No, někdo možná řekne, že to lze udělat tak, že neřeknu nebo nenapíšu nikdy něco, o čem nebudu 100% ně přesvědčen, že je to správně. Pokud si to ovšem někdo nastaví takto, pak se nikdy žádný cizí jazyk nenaučí, protože to je jednak nereálné a také bude takový člověk v zásadě otrokem ,,učebnicových frází“ a konverzačních příruček, kdy překročení tohoto rámce bude vždy neřešitelný problém. A navíc, i učebnice mnohdy neobsahují reálnou autentickou mluvu a též mohou obsahovat chyby, které začínající (a i pokročilejší) student vůbec nerozpozná. Každý, jehož cíl je dopracovat se ke kvalitní a správné znalosti cizího jazyka, si tedy ,,cestou chyb“ nutně musí projít. Vždyť i mateřský jazyk jsme si osvojili postupně a nemluvili jsme hned správně….a navíc, chybám nebo přeřekům se přece i v mateřském jazyce (minimálně občas) nevyhne nikdo z nás.

 

2) Nepodceňovat zrádnost chyb

A co postoj, že mi stačí hlavně se nějak domluvit a je mi srdečně jedno, kolik u toho udělám chyb? Tak srovnejme to s tím, když se člověk učí plavat. Pokud si každý vzpomeneme na vlastní zkušenost v tomto směru, pak si jistě vybavíme momenty, kdy jsme se neobratně plácali na hladině, občas si řádně lokli a ani ta hlava ne vždy byla zcela nad vodou. Ale spokojili jsme se s tím? Nebo řekli byste svému dítěti:,,To nevadí, že si občas lokneš a působíš směšně, hlavně že prostě doplaveš tam, kam potřebuješ?“ Všichni jsme přece chtěli naučit se plavat tak, abychom nejen někam doplavali, ale abychom si i příjemně zaplavali a postupně zcela vyloučili ,,zbytečná lokání si vody“ i vylepšili svůj styl natolik, abychom se nemuseli při plavání před druhými stydět. A podobně je to také s cizím jazykem. Jak to? No když už se ho učíme, proč se ho tedy nenaučit správně? A správně vůbec nemusí znamenat za každou cenu na úrovni rodilého mluvčího. Jenže čím více bychom vůbec neřešili chyby a šlo by nám jen o to ,,domluvit se“, tím více bychom se dostávali do nebezpečí, že se od možnosti mluvit ,,někdy v budoucnu“ správně odřízneme. Proč? Chyby jsou totiž návykové a čím více je budeme opakovat, tím více se nám zaryjí pod kůži a už se jich nezbavíme. Takže co s tím? Máme se bát udělat chybu, aby se nám nezaryla pod kůži? Nikoliv, ale není dobré (chceme li někdy v budoucnu mluvit přijatelně správně) chyby ignorovat, je třeba průběžně a postupně si svůj cizí jazyk ,,čistit“, uvědomovat si, kde dělám chyby a postupně je opouštět. Náš ,,kontrolní radar“ na chyby by tedy neměl být ani v extrému, kdy je zcela vypnutý, ale ani v systému, kdy jakákoliv chyba ,,spustí  nejvyšší poplach“.  A proč je dobré se nejen domluvit, ale mluvit i správně (a nikdo k tomu samozřejmě není nucen)? Důvod je prostý, čím lépe daný jazyk (i mateřský) ovládáme, tím více berou naši posluchači vážně to, co říkáme.

Malý příklad…představte si, že jste vedoucí nějakého pracovního týmu a máte tam člověka, který mluví česky asi takto:,, Připravil jsem překvapení pro kamarádi“ nebo ,,To se do šanonu nebude vejít“ apod. Svěřili byste mu nějaký úkol související s důležitou firemní korespondencí? Myslím, že ani omylem. A podobné je to i s cizím jazykem. Mluví li někdo s cizincem a mluví s chybami, nemusí to vždy na cizince působit dobře. A jedná li se např. o důležité pracovní jednání, může to mít negativní dopad na pověst onoho ,,ne správně hovořícího mluvčího“….Někdo možná namítne:,,Já ale používám cizí jazyk jen o dovolené, a to zcela v základních situacích.“ Ovšem věřte, že i takový příjezd do hotelu a první vyřízení ubytování v hotelové recepci může mít vliv na to, jak s vámi budou jednat. Přijedete a lámaně a nesprávně (i když srozumitelně) budete informovat recepční(ho), že máte rezervaci, bude úplně něco jiného než když přijedete a plynně a správně (a v dobrém slova smyslu suverénně) požádáte o ubytování. Nemluvě o tom, když si třeba přijdete stěžovat, že máte neuklizený pokoj nebo vám kape kohoutek……vaše vyjednávací pozice bude mnohem horší, přijdete li jako ,,lámaně mluvící“, a třeba ještě k tomu s příšerným přízvukem. Pokud jste někdy na hotelové recepci chvíli podobné situace pozorovali, tak věřím, že mi dáte za pravdu. A ruku na srdce, pracuje li někdo v hotelu v Čechách a přišel by mu cizinec (muž) česky říci třeba:,,Já měla problém stále voda koupelna“, jistě to alespoň trochu ovlivní profesionální postoj recepčního, i kdyby se tomu sebevíce bránil.

 

3) Jak řešit uvědomovanou blížící se chybu

Co tedy dělat, když chceme něco říci, ale nejsme si jisti správností? Tak máme v zásadě tři možnosti.

 

Možnost první – raději nic neříci

Tak tato možnost je ta nejhorší, nic nevyřeší a nikam nás neposune.

 

Možnost druhá – říci co chci a na chybu se neohlížet

To je určitě lepší než možnost první a máme li v dané situaci jen volbu mezi těmito dvěmi, pak neváhejme a mluvme i s případnou chybou

 

Možnost třetí – udělat z chyby námět k hovoru

Je li k tomu rozumný prostor, pak řekněme nejen co chceme, ale zeptejme se i na to, v čem si nejsme jisti.

 

Zkusme praktický příklad:

Mírně pokročilý student němčiny si chce v Německu v knihkupectví koupit knihu, která se mu líbí. Jde k pultu a chce v němčině říci větu:,,Chci si koupit tuto knihu.“……Jenže zrada, najednou si nemůže vzpomenout (nebo si není jist), jakého rodu je kniha (Buch) v němčině.

 

Stojí tedy před volbou výše uvedených možností, takže

Možnost první – raději nic neříci

Není si jist rodem slova ,,Buch“, raději tedy knihu oželí, nic neřekne a odejde….(nebo jen ukáže prstem na danou knihu)

 

Možnost druhá – říci co chci a na chybu se neohlížet

O knihu si řekne s rizikem, že splete rod.

 

Možnost třetí – udělat z chyby námět k hovoru

Přijde k prodavačce a napřed se zeptá:

,,Bitte, sagt man der Buch, die Buch oder das Buch?“

 

Dostane odpověď a jeho původní věta může zaznít v plné kráse:

,,Ich möchte dieses Buch kaufen“.

Tato možnost nejenže umožní studentovi koupit si onu knihu, ale také mu umožní obohatit konverzaci a hlavně už asi nikdy nezapomene, že Němci říkají ,,das Buch“.

Takže, bát se nebo nebát se chyb?

URČITĚ SE NEBÁT, chyby ke studiu cizího jazyka neodmyslitelně patří….na druhou stranu chyby neignorujme a snažme si je v klidu a pohodě uvědomovat a postupně se jich zbavovat. Takový vyrovnaný postoj určitě přinese žádoucí výsledky.

Ladislav Vorel je bývalý dlouholetý jazykový lektor s hlavní specializací na francouzský jazyk. Také mluví anglicky, německy, rusky a zajímá se o další jazyky.